Diskuze ↓ Silvestrovská vycházka 31.12. 2013
Silvestrovská vycházka 31.12. 2013
Diskuze ↓ 30. pochod za úplňku Magdalene 17.12. 2013
30. pochod za úplňku Magdalene 17.12. 2013
Diskuze ↓ Vá-noční Kleť 23.12. 2013
Vá-noční Kleť 23.12. 2013
Diskuze ↓ Plackobraní 15.12.2013
Plackobraní 15.12.2013
Diskuze ↓ Pavlína Jíšová a 4. punčobraní 7.12. 2013
Pavlína Jíšová a 4. punčobraní 7.12. 2013
Diskuze ↓ Rozsvěcení vánočního stromu 30.11. 2013
Rozsvěcení vánočního stromu 30.11. 2013
Diskuze ↓ Po proudu Otavy
Po proudu Otavy
neděle 24. listopadu 2013Po proudu Otavy se vydalo vstříc dobrodružství jen o dva kusy více, než bylo sedm statečných (pro slabší počtáře a neznalce filmového díla - tzn. 9 účastníků). Kvůli jednomu nejmenovanému jedinci, bylo nutno již v Horažďovicích první část trasy mírně poupravit a udělat malou odbočku do Penny marketu, aby tento doplnil zásoby a aby se tak zabránilo jeho smrti hladem. Náčelník nás poté neomylně vedl k první zajímavosti na trase – památníku, kde při obléhání Horažďovic zemřel Rudolf I. Habsburský. Toto takřka posvátné místo také vyprovokovalo náčelníka ke krátkému, leč významnému projevu, ze kterého vyplynulo, že je nutné vypít v průběhu dne láhev omamného značkového moku na počest náčelníkovy družky Věry, která následujícího dne oslaví den zrození. Jeho přání jsme se tentokrát svorně a bez remcání všichni podvolili a dále se nám šlapalo radostněji.Další naše kroky nasměroval náčelník ke kapli sv. Anny s léčivým pramenem a následně ke Kozlovské stráni, která se podle jeho slov určitě něčím vyznačovala, ale bohužel nestačil zjistit, resp. zapomněl, čím. Každopádně to byla moc hezká stráň s volně rostoucími jalovci, čehož využil Bohoušek a jal se jalovce otrhávat. Účel jeho jednání nám měl být poodkryt později. Na jako vždy vhodném romantickém místě jsme rozdělali oheň a z buřtíků ze začala linout líbezná vůně, avšak ze dvou buřtíčků byla vůně o poznání líbeznější, to Bohoušek s Libuškou ty své „prošpikovali“ jalovcem a náramně si pochutnávali, nedbajíce varování o jedovatosti jalovce v zeleném stavu. V nedaleké obci Střelské Hoštice jsme si prohlédli místní zámek, který podle mého skromného názoru byl zajímavý pouze tím, že je v něm muzeum voroplavby, a že na jeho fasádě se zachoval dosud čitelný nápis „Varšavská smlouva – štít socialismu“, pozůstatek z nedávné vojenské minulosti zámku. Úspěšně jsme zde odolali návštěvě motorestu, který na nás kynul : „Pojď …“Další trasa nás vedla přes Horní a Dolní Poříčí, kolem Žižkova mostu, který už nic nepřemosťuje, k vrchu Katovická hora, kde se nás náčelník pokoušel zlákat na výstup na horu, pod záminkou pěkných výhledů. Nenechali jsme se nachytat a postupovali dále po úpatí hory s teplomilnou květenou, kolem zarostlé Jakubovy studánky až do Katovic. Záměrně neuvádím bližší údaje o zmíněných pamětihodnostech, protože cestu lemovaly tabule se zajímavými informacemi, které ovšem téměř nikoho nezajímaly – však se to mělo všem nepozorným později vymstít. V Katovicích jsme si prohlédli kostel se zvláštní kostelní věží a ještě zvláštnějšími sochami na ochozech, a již nás to nezadržitelně táhlo do útulné občerstvovny na návsi. A tam začaly oněm dosud nepozorným cestovatelů perné chvilky. Zapisovatelka těchto řádků pokládala záludné otázky, jejichž odpovědi bylo možné čerpat pouze z informačních tabulí – pouze v jednom případě bylo možno využít obecně zeměpisných znalostí. Ve vědomostním kvízu neprošla valná většina a hanba, která na jejich hlavy padla, bude, jak doufám, dobrým poučením pro všechny, kteří chodí bez rozmyslu krajinou kolem informací, které …………………………………………………………………… no dobře uznávám, že už je to trochu ujeté, ale možná si rádi dáte na závěr malé opakování kvízu :
1. Jak se jmenoval vrch, okolo kterého jsme šli a jaký je jeho další název?
2. Co se těžilo a v jaké kvalitě na zmíněném vrchu?
3. V kterém roce se konala poslední voroplavba na Otavě?
4. Kde pramení Otava?Je vám, kteří tento článek čtete a kteří jste se výletu neúčastnili, líto, že se do kvízu nemůžete zapojit? Dobře vám tak -máte chodit na výlety!!!
sepsala Olinka
neděle 24. listopadu 2013Po proudu Otavy se vydalo vstříc dobrodružství jen o dva kusy více, než bylo sedm statečných (pro slabší počtáře a neznalce filmového díla - tzn. 9 účastníků). Kvůli jednomu nejmenovanému jedinci, bylo nutno již v Horažďovicích první část trasy mírně poupravit a udělat malou odbočku do Penny marketu, aby tento doplnil zásoby a aby se tak zabránilo jeho smrti hladem. Náčelník nás poté neomylně vedl k první zajímavosti na trase – památníku, kde při obléhání Horažďovic zemřel Rudolf I. Habsburský. Toto takřka posvátné místo také vyprovokovalo náčelníka ke krátkému, leč významnému projevu, ze kterého vyplynulo, že je nutné vypít v průběhu dne láhev omamného značkového moku na počest náčelníkovy družky Věry, která následujícího dne oslaví den zrození. Jeho přání jsme se tentokrát svorně a bez remcání všichni podvolili a dále se nám šlapalo radostněji.Další naše kroky nasměroval náčelník ke kapli sv. Anny s léčivým pramenem a následně ke Kozlovské stráni, která se podle jeho slov určitě něčím vyznačovala, ale bohužel nestačil zjistit, resp. zapomněl, čím. Každopádně to byla moc hezká stráň s volně rostoucími jalovci, čehož využil Bohoušek a jal se jalovce otrhávat. Účel jeho jednání nám měl být poodkryt později. Na jako vždy vhodném romantickém místě jsme rozdělali oheň a z buřtíků ze začala linout líbezná vůně, avšak ze dvou buřtíčků byla vůně o poznání líbeznější, to Bohoušek s Libuškou ty své „prošpikovali“ jalovcem a náramně si pochutnávali, nedbajíce varování o jedovatosti jalovce v zeleném stavu. V nedaleké obci Střelské Hoštice jsme si prohlédli místní zámek, který podle mého skromného názoru byl zajímavý pouze tím, že je v něm muzeum voroplavby, a že na jeho fasádě se zachoval dosud čitelný nápis „Varšavská smlouva – štít socialismu“, pozůstatek z nedávné vojenské minulosti zámku. Úspěšně jsme zde odolali návštěvě motorestu, který na nás kynul : „Pojď …“Další trasa nás vedla přes Horní a Dolní Poříčí, kolem Žižkova mostu, který už nic nepřemosťuje, k vrchu Katovická hora, kde se nás náčelník pokoušel zlákat na výstup na horu, pod záminkou pěkných výhledů. Nenechali jsme se nachytat a postupovali dále po úpatí hory s teplomilnou květenou, kolem zarostlé Jakubovy studánky až do Katovic. Záměrně neuvádím bližší údaje o zmíněných pamětihodnostech, protože cestu lemovaly tabule se zajímavými informacemi, které ovšem téměř nikoho nezajímaly – však se to mělo všem nepozorným později vymstít. V Katovicích jsme si prohlédli kostel se zvláštní kostelní věží a ještě zvláštnějšími sochami na ochozech, a již nás to nezadržitelně táhlo do útulné občerstvovny na návsi. A tam začaly oněm dosud nepozorným cestovatelů perné chvilky. Zapisovatelka těchto řádků pokládala záludné otázky, jejichž odpovědi bylo možné čerpat pouze z informačních tabulí – pouze v jednom případě bylo možno využít obecně zeměpisných znalostí. Ve vědomostním kvízu neprošla valná většina a hanba, která na jejich hlavy padla, bude, jak doufám, dobrým poučením pro všechny, kteří chodí bez rozmyslu krajinou kolem informací, které …………………………………………………………………… no dobře uznávám, že už je to trochu ujeté, ale možná si rádi dáte na závěr malé opakování kvízu :
1. Jak se jmenoval vrch, okolo kterého jsme šli a jaký je jeho další název?
2. Co se těžilo a v jaké kvalitě na zmíněném vrchu?
3. V kterém roce se konala poslední voroplavba na Otavě?
4. Kde pramení Otava?Je vám, kteří tento článek čtete a kteří jste se výletu neúčastnili, líto, že se do kvízu nemůžete zapojit? Dobře vám tak -máte chodit na výlety!!!
sepsala Olinka
Diskuze ↓ Vloženo 27.11.2013
Diskuze ↓ NOČNÍ VÝSTUP NA KLEŤ sobota 16. listopadu 2013
NOČNÍ VÝSTUP NA KLEŤ sobota 16. listopadu 2013
Protože jsem v mírném alkoholovém opojení souhlasil s tím, že zdokumentuji sobotní noční výstup na nejvyšší horu Blanského lesa, 1084 m vysokou Kleť, tak tento dokument nyní předkládám.
Nebudu se zdržovat popisem odjezdu z Českých Budějovic, protože ten byl individuální. Svou práci tedy zahájím na parkovišti pod lanovkou na Kleti, který byl dne 16.11.2013 v čase 20:47. V ten okamžik se zkompletoval celý tým v počtu 14-ti účastníků + 1 pes a Víťou byla zpracována nezbytná fotodokumentace včetně společného fota. Nutno podotknout, že po zkušenostech z poslední doby je fotodokumentace na začátku výletů nutností, protože se může stát, že se zpět někteří nezodpovědní účastníci nevrátí „po svých“ a na závěrečném fotu pak chybí.
Poté, co jsme se v základním táboře občerstvili, a někteří z aktérů se dovybavili nezbytnými doplňky, které odhalily jejich skutečnou povahu (o koho se jedná, bude zřejmé z přiložené fotodokumentace), jsme ve 21:01 vyrazili na strastiplnou cestu směrem k vrcholu. Viditelnost byla i za svitu baterek a čelovek asi tak na 5 metrů, takže jsme se místo krásných výhledů soustředili na cestičku před námi, abychom se nedostali na scestí a nezabloudili. Po cestě probíhalo pravidelné doplňování tekutin a během těchto občerstvovacích zastávek probíhalo focení, aby se za dlouhých zimních večerů bylo na co koukat.
Po 58 minutách a 32 vteřinách jsme konečně dosáhli vrcholu (kopce) a po zdolání dalších 15-ti schodů do prvního patra kleťské restaurace jsme konečně usedli a dali odpočinout bolavým nohám. Zde pak nastalo nezřízené posilování organizmu na zpáteční cestu ve formě chmelového moku, limonád a různých jiných poživatin. Jedna účastnice dokonce rozdávala řízky zvící velikosti sloního ucha. Dostalo se na všechny, pouze na autora tohoto článku zbyl řízeček o velikosti otisku palce „nemluvňátka“. Když skončily tyto lukulské hody a dostatečně jsme si odpočinuli, nastal čas návratu. Přesto, že se počasí nezlepšilo a viditelnost byla téměř na nule, bylo naše tápání zakončeno úspěšným návratem do základního tábora. Během sestupu jsme zlikvidovali zbytky nouzových zásob, rozčílili jsme se nad hulvátstvím některých „bezhlavých závodníků“, v celku jsme byli všichni sice unavení, avšak spokojení.
V základním táboře proběhlo přepočítání všech aktérů, bylo konstatováno, že jsme všichni a tedy se můžeme rozjet do svých domovů.
Na závěr bych chtěl zdůraznit pozitivní skutečnost, že díky absenci trampolíny v areálu restaurace na Kleti a navzdory zvýšené hladině alkoholu v krvi nám na konci výletu nikdo nechyběl, ale bylo nás dokonce 2x tolik.
Sepsáno 17.11.2013
Autor: DIPLING Slávek
Korektor: LM (to není značka cigaret ale Lenka modrá)
Protože jsem v mírném alkoholovém opojení souhlasil s tím, že zdokumentuji sobotní noční výstup na nejvyšší horu Blanského lesa, 1084 m vysokou Kleť, tak tento dokument nyní předkládám.
Nebudu se zdržovat popisem odjezdu z Českých Budějovic, protože ten byl individuální. Svou práci tedy zahájím na parkovišti pod lanovkou na Kleti, který byl dne 16.11.2013 v čase 20:47. V ten okamžik se zkompletoval celý tým v počtu 14-ti účastníků + 1 pes a Víťou byla zpracována nezbytná fotodokumentace včetně společného fota. Nutno podotknout, že po zkušenostech z poslední doby je fotodokumentace na začátku výletů nutností, protože se může stát, že se zpět někteří nezodpovědní účastníci nevrátí „po svých“ a na závěrečném fotu pak chybí.
Poté, co jsme se v základním táboře občerstvili, a někteří z aktérů se dovybavili nezbytnými doplňky, které odhalily jejich skutečnou povahu (o koho se jedná, bude zřejmé z přiložené fotodokumentace), jsme ve 21:01 vyrazili na strastiplnou cestu směrem k vrcholu. Viditelnost byla i za svitu baterek a čelovek asi tak na 5 metrů, takže jsme se místo krásných výhledů soustředili na cestičku před námi, abychom se nedostali na scestí a nezabloudili. Po cestě probíhalo pravidelné doplňování tekutin a během těchto občerstvovacích zastávek probíhalo focení, aby se za dlouhých zimních večerů bylo na co koukat.
Po 58 minutách a 32 vteřinách jsme konečně dosáhli vrcholu (kopce) a po zdolání dalších 15-ti schodů do prvního patra kleťské restaurace jsme konečně usedli a dali odpočinout bolavým nohám. Zde pak nastalo nezřízené posilování organizmu na zpáteční cestu ve formě chmelového moku, limonád a různých jiných poživatin. Jedna účastnice dokonce rozdávala řízky zvící velikosti sloního ucha. Dostalo se na všechny, pouze na autora tohoto článku zbyl řízeček o velikosti otisku palce „nemluvňátka“. Když skončily tyto lukulské hody a dostatečně jsme si odpočinuli, nastal čas návratu. Přesto, že se počasí nezlepšilo a viditelnost byla téměř na nule, bylo naše tápání zakončeno úspěšným návratem do základního tábora. Během sestupu jsme zlikvidovali zbytky nouzových zásob, rozčílili jsme se nad hulvátstvím některých „bezhlavých závodníků“, v celku jsme byli všichni sice unavení, avšak spokojení.
V základním táboře proběhlo přepočítání všech aktérů, bylo konstatováno, že jsme všichni a tedy se můžeme rozjet do svých domovů.
Na závěr bych chtěl zdůraznit pozitivní skutečnost, že díky absenci trampolíny v areálu restaurace na Kleti a navzdory zvýšené hladině alkoholu v krvi nám na konci výletu nikdo nechyběl, ale bylo nás dokonce 2x tolik.
Sepsáno 17.11.2013
Autor: DIPLING Slávek
Korektor: LM (to není značka cigaret ale Lenka modrá)
Diskuze ↓ Minnesengři 14.11.2013
Minnesengři 14.11.2013
Takhle vyvětrali Víťa s Věrkou Lenku modrou ....
Takhle vyvětrali Víťa s Věrkou Lenku modrou ....
Diskuze ↓ S TVOJÍ DCEROU NE ! (Divadlo U Kapličky)
S TVOJÍ DCEROU NE ! (Divadlo U Kapličky)
SVATOMARTINSKÝ KOŠT (kafe-bar Doslova) 11.11.2013
Ještě než jsme vyrazili do Divadla U Kapličky na komedii S TVOJÍ DCEROU NE !, uváděnou v rámci divadelního festivalu „Budějcká Thálie 2013“, sešlo se nás několik v Tescu, ve Vinotéce U Kapličky (před pokladnami), na ochutnávku Svatomartinských vín. Prochutnali jsme tři vzorky, všechny byly dobré, jasným favoritem však byl klaret Zweigeltrebe (lahvinka za 119,-), který také s některými z nás odcházel domů, resp. do divadla.
Následující komedie byla jedna velká legrace, dlouho jsme se tak nezasmáli. Všech 18, co se nás v divadle sešlo (dvě osoby se nedostavily), jsme se shodli, že to byl velmi vydařený kus a perfektní zábava.
Po divadle jsme se zastavili v kafe-baru Doslova na Husovce, kde jsme obveselovali svá játra vínečkem a speciálním svatomartinským pivem (hořká třináctka z ručně česaného chmele) až skoro do půlnoci.
Radka V. tam na sebe prozradila, že pila víno (trošku) a dokonce použila slovo buzerant, z čehož lze usuzovat, že na ni má působení skupiny veskrze pozitivní vliv a že ještě není vše ztraceno.
SVATOMARTINSKÝ KOŠT (kafe-bar Doslova) 11.11.2013
Ještě než jsme vyrazili do Divadla U Kapličky na komedii S TVOJÍ DCEROU NE !, uváděnou v rámci divadelního festivalu „Budějcká Thálie 2013“, sešlo se nás několik v Tescu, ve Vinotéce U Kapličky (před pokladnami), na ochutnávku Svatomartinských vín. Prochutnali jsme tři vzorky, všechny byly dobré, jasným favoritem však byl klaret Zweigeltrebe (lahvinka za 119,-), který také s některými z nás odcházel domů, resp. do divadla.
Následující komedie byla jedna velká legrace, dlouho jsme se tak nezasmáli. Všech 18, co se nás v divadle sešlo (dvě osoby se nedostavily), jsme se shodli, že to byl velmi vydařený kus a perfektní zábava.
Po divadle jsme se zastavili v kafe-baru Doslova na Husovce, kde jsme obveselovali svá játra vínečkem a speciálním svatomartinským pivem (hořká třináctka z ručně česaného chmele) až skoro do půlnoci.
Radka V. tam na sebe prozradila, že pila víno (trošku) a dokonce použila slovo buzerant, z čehož lze usuzovat, že na ni má působení skupiny veskrze pozitivní vliv a že ještě není vše ztraceno.
Diskuze ↓ OSULE sobota 9. listopadu 2013
OSULE sobota 9. listopadu 2013
V sobotu 9.11.2013 byl výlet na Osuli. Kdo se k nám pěti statečným nepřidal, udělal moc velkou chybu. Vyráželi jsme od vlaku z Husince – Těšovic. Počasí nám navzdory nepříznivé předpovědi docela vyšlo, tzn. že nepršelo a odpoledne bylo i sluníčko. Posezení u ohně a opékání buřtíků na vysokém kopci, uprostřed rozvalin nedostavěného hradu Osule? No úplná balada. A co dodat k zakončení putování ve Strunkovicích nad Blanicí? Spolu s prachatickými turisty, kteří zde měli rozloučení s turistickou sezónou, jsme si pochutnali na jejich vynikajícím domácím gulášku s cibulí a strouhaným křenem. Vážení, příště neváhejte a přidejte se.
Zážitky sepsala Jitka B.
Osule sobota 9.11. 2013
Na tento výlet se nás vydalo jen „Pět statečných“. Ostatní asi zmohla podzimní únava či nepříznivá předpověď počasí. Nás ovšem ani tato hrozba neodradila a udělali jsme dobře. Když jsme vystupovali z vlaku v Husinci – Těšovicích, mírně pršelo, a tak si ViP s Kubou nasadili atraktivní žluté „protidešťové opatření“, zatímco nám, holkám, stačila obyčejná kapuce. Cestou k cíli našeho výletu jsme potkali hodně početnou skupinu z KČT z Prachatic, která měla stejný cíl jako my. Zpočátku jsme se z toho moc neradovali, když jsme se mezi nimi prodírali k vrcholu kopce, na němž jsou zbytky nedostavěné hradu Osule, později se však jejich závěrečné loučení s turistickou sezónou ukázalo jako velmi užitečné …
Tentokrát jsme měli možnost si zříceninu opravdu důkladně prohlédnout. Když jsme tu byli posledně, 5. května loňského roku, tak nás tu čekal jen déšť a bouřka. Tentokrát nás čekalo připravené ohniště, dřevo, dokonce chvílemi i sluníčko. A hlavně Jany rum. Co víc si přát ?
Po vydatném obědě a odpočinku jsme se vydali cestou – necestou ( slovy našeho bývalého kamaráda Radka, který již není mezi námi ) do Strunkovic nad Blanicí, vyhledat nějakou hospůdku a vyčkat vlaku, který nás doveze zpátky domů. Jediná otevřená občerstvovna ovšem byla Hospoda u kina – dokonalý totalitní „kulturák“, jehož prostředí snad není k čemu přirovnat – putyka páté cenové skupiny je slabé slovo. Ale opět jsme se setkali s již známými turisty z Prachatic, kteří tu měli v salonku závěrečnou besídku k ukončení turistické sezóny. Nejen, že jsme se mezi ně málem vetřeli, ale pochutnali jsme si na jejich dokonalém domácím guláši s cibulí, strouhaným křenem a chlebem.
Takže vy, co jste nejeli, litujte! Výlet se vážně vydařil, a i když nás bylo jen malinko, bylo to moc fajn a užili jsme si to.
sepsala Věra S.
V sobotu 9.11.2013 byl výlet na Osuli. Kdo se k nám pěti statečným nepřidal, udělal moc velkou chybu. Vyráželi jsme od vlaku z Husince – Těšovic. Počasí nám navzdory nepříznivé předpovědi docela vyšlo, tzn. že nepršelo a odpoledne bylo i sluníčko. Posezení u ohně a opékání buřtíků na vysokém kopci, uprostřed rozvalin nedostavěného hradu Osule? No úplná balada. A co dodat k zakončení putování ve Strunkovicích nad Blanicí? Spolu s prachatickými turisty, kteří zde měli rozloučení s turistickou sezónou, jsme si pochutnali na jejich vynikajícím domácím gulášku s cibulí a strouhaným křenem. Vážení, příště neváhejte a přidejte se.
Zážitky sepsala Jitka B.
Osule sobota 9.11. 2013
Na tento výlet se nás vydalo jen „Pět statečných“. Ostatní asi zmohla podzimní únava či nepříznivá předpověď počasí. Nás ovšem ani tato hrozba neodradila a udělali jsme dobře. Když jsme vystupovali z vlaku v Husinci – Těšovicích, mírně pršelo, a tak si ViP s Kubou nasadili atraktivní žluté „protidešťové opatření“, zatímco nám, holkám, stačila obyčejná kapuce. Cestou k cíli našeho výletu jsme potkali hodně početnou skupinu z KČT z Prachatic, která měla stejný cíl jako my. Zpočátku jsme se z toho moc neradovali, když jsme se mezi nimi prodírali k vrcholu kopce, na němž jsou zbytky nedostavěné hradu Osule, později se však jejich závěrečné loučení s turistickou sezónou ukázalo jako velmi užitečné …
Tentokrát jsme měli možnost si zříceninu opravdu důkladně prohlédnout. Když jsme tu byli posledně, 5. května loňského roku, tak nás tu čekal jen déšť a bouřka. Tentokrát nás čekalo připravené ohniště, dřevo, dokonce chvílemi i sluníčko. A hlavně Jany rum. Co víc si přát ?
Po vydatném obědě a odpočinku jsme se vydali cestou – necestou ( slovy našeho bývalého kamaráda Radka, který již není mezi námi ) do Strunkovic nad Blanicí, vyhledat nějakou hospůdku a vyčkat vlaku, který nás doveze zpátky domů. Jediná otevřená občerstvovna ovšem byla Hospoda u kina – dokonalý totalitní „kulturák“, jehož prostředí snad není k čemu přirovnat – putyka páté cenové skupiny je slabé slovo. Ale opět jsme se setkali s již známými turisty z Prachatic, kteří tu měli v salonku závěrečnou besídku k ukončení turistické sezóny. Nejen, že jsme se mezi ně málem vetřeli, ale pochutnali jsme si na jejich dokonalém domácím guláši s cibulí, strouhaným křenem a chlebem.
Takže vy, co jste nejeli, litujte! Výlet se vážně vydařil, a i když nás bylo jen malinko, bylo to moc fajn a užili jsme si to.
sepsala Věra S.
Diskuze ↓ Od VVP Boletice k Lipnu pondělí 28. října 2013
Od VVP Boletice k Lipnu pondělí 28. října 2013
Sváteční den od rána nesliboval ani pěkné ani špatné počasí. Skupina se v hojném počtu 21 účastníků a v dobrém rozmaru usadila v horním patře vagónku, který směřoval k Lipnu.
Cílovou stanicí pro výstup byla zastávka Polečnice. Cestou od vlaku se při první příležitosti uskutečnil „seznamovací večírek“ a do skupiny jsme oficiálně přibrali Irenku, Zdenku a Markétu. Budoucí společné zážitky jsme svorně zapili vším, co kdo mohl dát do placu. Samozřejmě převládaly obvyklé značky jako „Fandovice“, Fernet a Zelená.
Pomalým krokem jsme vystoupali na kopec nad vesnicí Olšina. Počasí umožnilo celkem solidní výhledy, takže jsem se mohli pokochat panoramaty a vršky nad Lipnem. Cestou k rybníku Olšina skupina neformálně diskutovala o povolební situaci – ale opravdu neformálně. Na hrází rybníka u rybářské bašty jsme preventivně posvačili, kdyby náhodou situace nepřála teplému obědu. Samozřejmě nechyběly nezbytné skupinové fotografie do archivu a zároveň na nové skupinové medium – facebook. Za vesničkou Olšina jsme na sympatickém romantickém místě poblíž trati rozdělali tradiční ohýnek. Ti, co se preventivně nacpali studenou stravou hořce litovali, ale většina tradičně opekla buřtíky apod. Příjemnou poobědovou siestu hezky vylepšilo hřejivé podzimní slunce a jako kulturní program nám posloužil průjezd místní vlakové lokálky. Dobře posilněni a odpočati jsme opět procházkovým krokem došli k vesničce Žlábek. Vzhledem k velkým časovým rezervám jsme podlehli naléhání fotografů a některé dámy se nechaly přemluvit k „uměleckým skoroaktům“. Sluníčko svítilo a tak se nám dobře šlapalo do obce Hůrka, kde nám vyšel krásný čas na občerstvení v místní restauraci. Seděli jsme na terásce na břehu Lipna a vyhřívali se v odpoledním sluníčku. Hřálo tak intenzívně, že jsme zatoužili po chladném osvěžení. Pivečko ochladilo všechny bez rozdílu pohlaví i věku. Víťa a Míra po četných dámských provokacích nenápadně odešli k jezeru, kde k našemu překvapení uskutečnili očistnou, téměř rituální koupel. Početná dámská část skupiny zaregistrovala, že koupel je „na Adama“ a tak naši odvážní muži měli v tu ránu na pláži početné publikum roztleskávaček a samozřejmě také nespočet fotoaktů. Jejich odvaha stojí za velké uznání !!!
Nicméně den ještě nekončil a o vzrušení se tentokrát postarala modrá Lenka (to jako já). Zatoužila se trochu odvázat a neváhala se proskočit s Kubou na místní trampolíně. Je třeba říct, že někdy je čin rychlejší než myšlenka a to se bohužel stalo Lence osudným. Po pár skocích dopadla a už nevstala. Naneštěstí byl pád pro její levou nohu osudný . Nožka se zlomila v holeni a modrá Lenka odjížděla z výletu přímo do nemocnice v ČB. Hned ten den byla operována a od tohoto dne je Lenka bohatší o 30 cm dlouhou titanovou trubku a sadu šroubů, které budou zlomené kosti zřejmě po zbytek života držet pohromadě.
Navzdory této smolné záležitosti nemůžeme zastřít, že sváteční den byl velice příjemný a výlet byl zřejmě na delší dobu poslední takto slunečnou výpravou.
sepsala modrá Lenka
Sváteční den od rána nesliboval ani pěkné ani špatné počasí. Skupina se v hojném počtu 21 účastníků a v dobrém rozmaru usadila v horním patře vagónku, který směřoval k Lipnu.
Cílovou stanicí pro výstup byla zastávka Polečnice. Cestou od vlaku se při první příležitosti uskutečnil „seznamovací večírek“ a do skupiny jsme oficiálně přibrali Irenku, Zdenku a Markétu. Budoucí společné zážitky jsme svorně zapili vším, co kdo mohl dát do placu. Samozřejmě převládaly obvyklé značky jako „Fandovice“, Fernet a Zelená.
Pomalým krokem jsme vystoupali na kopec nad vesnicí Olšina. Počasí umožnilo celkem solidní výhledy, takže jsem se mohli pokochat panoramaty a vršky nad Lipnem. Cestou k rybníku Olšina skupina neformálně diskutovala o povolební situaci – ale opravdu neformálně. Na hrází rybníka u rybářské bašty jsme preventivně posvačili, kdyby náhodou situace nepřála teplému obědu. Samozřejmě nechyběly nezbytné skupinové fotografie do archivu a zároveň na nové skupinové medium – facebook. Za vesničkou Olšina jsme na sympatickém romantickém místě poblíž trati rozdělali tradiční ohýnek. Ti, co se preventivně nacpali studenou stravou hořce litovali, ale většina tradičně opekla buřtíky apod. Příjemnou poobědovou siestu hezky vylepšilo hřejivé podzimní slunce a jako kulturní program nám posloužil průjezd místní vlakové lokálky. Dobře posilněni a odpočati jsme opět procházkovým krokem došli k vesničce Žlábek. Vzhledem k velkým časovým rezervám jsme podlehli naléhání fotografů a některé dámy se nechaly přemluvit k „uměleckým skoroaktům“. Sluníčko svítilo a tak se nám dobře šlapalo do obce Hůrka, kde nám vyšel krásný čas na občerstvení v místní restauraci. Seděli jsme na terásce na břehu Lipna a vyhřívali se v odpoledním sluníčku. Hřálo tak intenzívně, že jsme zatoužili po chladném osvěžení. Pivečko ochladilo všechny bez rozdílu pohlaví i věku. Víťa a Míra po četných dámských provokacích nenápadně odešli k jezeru, kde k našemu překvapení uskutečnili očistnou, téměř rituální koupel. Početná dámská část skupiny zaregistrovala, že koupel je „na Adama“ a tak naši odvážní muži měli v tu ránu na pláži početné publikum roztleskávaček a samozřejmě také nespočet fotoaktů. Jejich odvaha stojí za velké uznání !!!
Nicméně den ještě nekončil a o vzrušení se tentokrát postarala modrá Lenka (to jako já). Zatoužila se trochu odvázat a neváhala se proskočit s Kubou na místní trampolíně. Je třeba říct, že někdy je čin rychlejší než myšlenka a to se bohužel stalo Lence osudným. Po pár skocích dopadla a už nevstala. Naneštěstí byl pád pro její levou nohu osudný . Nožka se zlomila v holeni a modrá Lenka odjížděla z výletu přímo do nemocnice v ČB. Hned ten den byla operována a od tohoto dne je Lenka bohatší o 30 cm dlouhou titanovou trubku a sadu šroubů, které budou zlomené kosti zřejmě po zbytek života držet pohromadě.
Navzdory této smolné záležitosti nemůžeme zastřít, že sváteční den byl velice příjemný a výlet byl zřejmě na delší dobu poslední takto slunečnou výpravou.
sepsala modrá Lenka
Diskuze ↓ HELFENBURK sobota 26. října 2013
HELFENBURK sobota 26. října 2013
Na sobotní výšlap, na rozsáhlou zříceninu hradu Helfenburk, se nás ze zastávky Svinětice vydalo 16. Cesta vedla zpočátku mlhavým podzimním ránem, prošli jsme obcí Svinětice, za vesnicí jsme pokračovali rosou a spadaným listím, krásnou starou úvozovou cestou, až na křižovatku u starých božích muk. Tam byla první občerstvovací přestávka. Aniž by se naše ženy domluvily, tak nezávisle na sobě hned tři napekly perník. Posvačili jsme tedy třikrát perník a nafotili krásnou scenérii se stromy, samostatně stojícími v poli, resp. louce. Viz. úvodní foto na facebooku. Pak jsem pokračovali po silničce do vsi Útěšov, kde měli velkou váhu na vážení aut. Kupodivu fungovala, takže se celá skupina zvážila. Pokračovali jsme dále a za vsí na nás čekal Mahagon a Věra, kteří přijeli autem, jelikož Věra je po operaci kyčlí a větší výšlapy zatím nezvládá. Tím se počet účatníků zájezdu zvýšil na konečných 18. Putovali jsme dál a kolem poledního jsem našli vhodné romantické místo (jak říkával náš bývalý kamarád Radek, který již není mezi námi) na opékání špekáčků. Rozdělali jsme oheň a každý si opekl, co si donesl. Mahagon pak ještě uvařil kafe na podivném přístroji Made in Poland. Následovalo hromadné focení s modrým mimozemšťanem a poslední stovky metrů na zříceninu hradu Helfenburk. Dále obšírná prohlídka ještě obšírnější zříceniny, včetně vyhlídkové věže a občerstvovací stanice na prvním nádvoří. Na vyhlídkové věži se opět vyskytl záhadný modrý mimozemšťan a v těsné blízkosti proletělo malé letadlo, navzdory tomu, že vzdušný prostor okolo zříceniny je kvůli specifickým termickým proudům přísná bezletová zóna. Cesta zpět do Bavorova probíhala v poklidu a jelikož se nám v Bavorově nepodařilo nalézt hospodu, ve které by i něco vařili, tak jsme se do ČB vrátili s mezipřistáním v Číčenicich, kde jsme navštívili restauraci U Polívků, hned vedle nádraží. Tam tedy také nic nevaří, ale dali jsme si alespoň pivo.
sepsal ViP
Na sobotní výšlap, na rozsáhlou zříceninu hradu Helfenburk, se nás ze zastávky Svinětice vydalo 16. Cesta vedla zpočátku mlhavým podzimním ránem, prošli jsme obcí Svinětice, za vesnicí jsme pokračovali rosou a spadaným listím, krásnou starou úvozovou cestou, až na křižovatku u starých božích muk. Tam byla první občerstvovací přestávka. Aniž by se naše ženy domluvily, tak nezávisle na sobě hned tři napekly perník. Posvačili jsme tedy třikrát perník a nafotili krásnou scenérii se stromy, samostatně stojícími v poli, resp. louce. Viz. úvodní foto na facebooku. Pak jsem pokračovali po silničce do vsi Útěšov, kde měli velkou váhu na vážení aut. Kupodivu fungovala, takže se celá skupina zvážila. Pokračovali jsme dále a za vsí na nás čekal Mahagon a Věra, kteří přijeli autem, jelikož Věra je po operaci kyčlí a větší výšlapy zatím nezvládá. Tím se počet účatníků zájezdu zvýšil na konečných 18. Putovali jsme dál a kolem poledního jsem našli vhodné romantické místo (jak říkával náš bývalý kamarád Radek, který již není mezi námi) na opékání špekáčků. Rozdělali jsme oheň a každý si opekl, co si donesl. Mahagon pak ještě uvařil kafe na podivném přístroji Made in Poland. Následovalo hromadné focení s modrým mimozemšťanem a poslední stovky metrů na zříceninu hradu Helfenburk. Dále obšírná prohlídka ještě obšírnější zříceniny, včetně vyhlídkové věže a občerstvovací stanice na prvním nádvoří. Na vyhlídkové věži se opět vyskytl záhadný modrý mimozemšťan a v těsné blízkosti proletělo malé letadlo, navzdory tomu, že vzdušný prostor okolo zříceniny je kvůli specifickým termickým proudům přísná bezletová zóna. Cesta zpět do Bavorova probíhala v poklidu a jelikož se nám v Bavorově nepodařilo nalézt hospodu, ve které by i něco vařili, tak jsme se do ČB vrátili s mezipřistáním v Číčenicich, kde jsme navštívili restauraci U Polívků, hned vedle nádraží. Tam tedy také nic nevaří, ale dali jsme si alespoň pivo.
sepsal ViP
Diskuze ↓ 19.10. 2013 29. pochod za úplňku
19.10. 2013 29. pochod za úplňku
Diskuze ↓ 19.10. 2013 Zamykání Vltavy obrazem
19.10. 2013 Zamykání Vltavy obrazem
Diskuze ↓ Zamykání Vltavy sobota 19. října 2013
Zamykání Vltavy sobota 19. října 2013
V sobotu ráno jsme se probudili do mínus jednoho stupně, „na vodu“ nic moc, ale předpověď počasí i pohled z okna na vycházející sluníčko slibovaly citelné zlepšení.
Sraz jsme měli na benzínce na Dlohé louce u Kauflandu. Po překontrolování lodí na přívěsu a vykoumání strategie převozu všech aut a lidí do Zlaté Koruny a dál do Č. Krumlova jsme kolem půl desáté vyrazili. V Krumlově se doseznámili všichni, co se ještě neznali, rozdělily se posádky do lodí (2 rafty + 4 kánoe) a čekání nám zpříjemnil občerstvovací pultík s čímkoliv na posilněnou a místní vodáci hraním na kytary. Po krátké promluvě vodníka s vodnicí a jejich ujištění, že nad námi budou držet ochrannou ruku, jsme sestoupili k řece a vodník pro letošní rok zlatým klíčem uzamkl řeku Vltavu. Následovalo nalodění posádek a krátká plavba do blízkého kempu „U Milana“, kde už z dálky voněly klobásy a plápolal oheň, a tak jsme přistáli, ochutnávali, popíjeli a debatovali. Přišly nás omrknout i místní kempové kachny a celou dobu běhal kolem všech černobílý psík a vytrvale aportoval odhazované klacky. Mezitím se ovšem nad stromy vyhouplo slunce a začalo nádherně hřát, až nám chvílemi bylo v bundách docela horko! Radka se Zuzkou otestovaly své zánovní neoprénové botky a zjistily, že úžasně těsní a jsou prostě bezva! Alena botky z neoprénu neměla a taky že jí do nich pěkně horem nateklo, ale pouhým natažením nohou do výšky před sebe se voda zase vylila a plulo se dál. A jak se plulo! Sami na řece, slunce svítilo, po březích jen skály a zlátnoucí podzimní listí…. Prostě nádhera! V jednu chvíli nás zmátly opět Radka se Zuzkou, když otočily svou loď proti proudu a nesouvisle vykřikovaly něco o kyblíčku. Ukázalo se, že zahlédly u břehu zapomenutý modrý kyblík a rozhodly se ho získat jako trofej. I nejmladší účastnice výpravy Marťa nad nimi udiveně kroutila hlavou. Poklidné až líné splouvání lehce narušila snad jen čůrací zastávka, kdy velitel výpravy nutil k vyměšování bez rozdílu všechny, i ty, kterým se nechtělo, jelikož právě na tomto místě se dělá čůrací zastávka při každém splouvání a tradice se prý musí dodržovat. Až jsme museli zaujmout postoj občanské neposlušnosti a trvat si na tom, že nepůjdeme! Asi nejvíc si lebedili hoši na „čtyřkovém“ raftu, kdy měli jen ve dvou místa dost, a tak se mohli střídavě natáhnout a vychutnávat si raftování v leže a bez námahy. Kuba jel v lodi sám a neustále různě přesedával – chvíli dělal sám sobě háčka a chvíli zadáka a hlavně pořád někde kolem břehu průzkumničil. Víťa hlavně fotil a lehce pochrchlával, jsa nachlazen z minulého víkendu v Humpolci. Na „voleji“ před Zlatou Korunou jsme několikrát málem najeli do nahozených vlasců rybářům, ale dopadlo to dobře a nakonec se všichni stihli šikovným manévrováním včas vyhnout. Největší problémy měl osamělý cizinec na kánoi, který křižoval řeku poměrně nevyzpytatelným směrem a dojel nás těsně před jezem, což se vysvětlilo po jeho přistání a vystoupení na břeh po všech čtyřech. Byl posezením v kempu „ U Milana“ tak společensky znaven, že se sotva držel na nohou. Po vylodění všech posádek odjeli někteří pro auta do Krumlova a ostatní usedli do restaurace v kempu U Kučerů ve Zlatce, kde právě probíhaly rybí hody. Ochutnali jsme postupně candáta, štiku, kapří hranolky i rybí polívku a příjemně tak zakončili dnešní podařený vodácký den. Doufám, že jarní Odemykání Vltavy bude minimálně stejně tak fajn.
Na vodě zase někdy AHÓÓÓJ se těší Radka V. a spol.
V sobotu ráno jsme se probudili do mínus jednoho stupně, „na vodu“ nic moc, ale předpověď počasí i pohled z okna na vycházející sluníčko slibovaly citelné zlepšení.
Sraz jsme měli na benzínce na Dlohé louce u Kauflandu. Po překontrolování lodí na přívěsu a vykoumání strategie převozu všech aut a lidí do Zlaté Koruny a dál do Č. Krumlova jsme kolem půl desáté vyrazili. V Krumlově se doseznámili všichni, co se ještě neznali, rozdělily se posádky do lodí (2 rafty + 4 kánoe) a čekání nám zpříjemnil občerstvovací pultík s čímkoliv na posilněnou a místní vodáci hraním na kytary. Po krátké promluvě vodníka s vodnicí a jejich ujištění, že nad námi budou držet ochrannou ruku, jsme sestoupili k řece a vodník pro letošní rok zlatým klíčem uzamkl řeku Vltavu. Následovalo nalodění posádek a krátká plavba do blízkého kempu „U Milana“, kde už z dálky voněly klobásy a plápolal oheň, a tak jsme přistáli, ochutnávali, popíjeli a debatovali. Přišly nás omrknout i místní kempové kachny a celou dobu běhal kolem všech černobílý psík a vytrvale aportoval odhazované klacky. Mezitím se ovšem nad stromy vyhouplo slunce a začalo nádherně hřát, až nám chvílemi bylo v bundách docela horko! Radka se Zuzkou otestovaly své zánovní neoprénové botky a zjistily, že úžasně těsní a jsou prostě bezva! Alena botky z neoprénu neměla a taky že jí do nich pěkně horem nateklo, ale pouhým natažením nohou do výšky před sebe se voda zase vylila a plulo se dál. A jak se plulo! Sami na řece, slunce svítilo, po březích jen skály a zlátnoucí podzimní listí…. Prostě nádhera! V jednu chvíli nás zmátly opět Radka se Zuzkou, když otočily svou loď proti proudu a nesouvisle vykřikovaly něco o kyblíčku. Ukázalo se, že zahlédly u břehu zapomenutý modrý kyblík a rozhodly se ho získat jako trofej. I nejmladší účastnice výpravy Marťa nad nimi udiveně kroutila hlavou. Poklidné až líné splouvání lehce narušila snad jen čůrací zastávka, kdy velitel výpravy nutil k vyměšování bez rozdílu všechny, i ty, kterým se nechtělo, jelikož právě na tomto místě se dělá čůrací zastávka při každém splouvání a tradice se prý musí dodržovat. Až jsme museli zaujmout postoj občanské neposlušnosti a trvat si na tom, že nepůjdeme! Asi nejvíc si lebedili hoši na „čtyřkovém“ raftu, kdy měli jen ve dvou místa dost, a tak se mohli střídavě natáhnout a vychutnávat si raftování v leže a bez námahy. Kuba jel v lodi sám a neustále různě přesedával – chvíli dělal sám sobě háčka a chvíli zadáka a hlavně pořád někde kolem břehu průzkumničil. Víťa hlavně fotil a lehce pochrchlával, jsa nachlazen z minulého víkendu v Humpolci. Na „voleji“ před Zlatou Korunou jsme několikrát málem najeli do nahozených vlasců rybářům, ale dopadlo to dobře a nakonec se všichni stihli šikovným manévrováním včas vyhnout. Největší problémy měl osamělý cizinec na kánoi, který křižoval řeku poměrně nevyzpytatelným směrem a dojel nás těsně před jezem, což se vysvětlilo po jeho přistání a vystoupení na břeh po všech čtyřech. Byl posezením v kempu „ U Milana“ tak společensky znaven, že se sotva držel na nohou. Po vylodění všech posádek odjeli někteří pro auta do Krumlova a ostatní usedli do restaurace v kempu U Kučerů ve Zlatce, kde právě probíhaly rybí hody. Ochutnali jsme postupně candáta, štiku, kapří hranolky i rybí polívku a příjemně tak zakončili dnešní podařený vodácký den. Doufám, že jarní Odemykání Vltavy bude minimálně stejně tak fajn.
Na vodě zase někdy AHÓÓÓJ se těší Radka V. a spol.
Diskuze ↓ HUMPOLEC – EXKURZE DO RODINNÉHO PIVOVARU BERNARD
HUMPOLEC – EXKURZE DO RODINNÉHO PIVOVARU BERNARD
víkend 12. – 13. října 2013
V sobotu
ráno jsme se sešli v Humpolci před podnikovou prodejnou rodinného pivovaru
Bernard, kde jsme zakoupili vstupenky na prohlídku a vyzvedl si nás náš
průvodce. Poté jsem absolvovali více než dvouhodinovou prohlídku pivovaru,
zakončenou neomezenou degustací místních piv, které svými pikantními specialitami
vhodně doplnil Hawran. Jako absolutně nejlepší pivo se nám jevil „DVAKRÁT NEFILTROVANÝ LEŽÁK“, což je místní
specialita, kterou nikde jinde na světě neochutnáte. Následoval vynikající oběd
v restauraci na náměstí a poté výlet na nedalekou zříceninu hradu Orlík.
Nechyběl oheň a opékání buřtů, při kterém ale začalo pršet, takže jsme trošku
zmokli. Sobotní večer pak celá naše prvobytně pospolná společnost zakončila v restauraci
TENNESSEE, kde jsme byli přímými svědky
Darwinovy evoluční teorie, kdy se z ptáků vyvinuli savci. A to takovým
fofrem, že za jeden večer … !! Hawran,
po požití asi šesti bacardi drinků, totiž zmutoval v kaloně, a to
poddruh slamákový. V restauraci Tennessee byl zrovna country večer k tanci
a poslechu s živou kapelou ( i když o kvalitě poslechu by se dalo částečně
polemizovat …), takže si někteří i „zatrsali“. Cestou na ubytování
v turistické ubytovně, která se ukázala ještě drsnější, než jsme čekali,
jsme se zastavili v parku u památníku na Hliníka, „občana Humpolce, který
zde nikdy nežil“. Nedělní ráno zahájila skupina snídaní v pekárně a
cukrárně Adélka na humpoleckém náměstí, kde došlo k přehodnocení nedělního
programu a místo na Křemešník u Pelhřimova, vyrazila skupina na nedalekou
zříceninu hradu Lipnice nad Sázavou. Po hodinové, velice zajímavé prohlídce
rozlehlého hradu, jsme navštívili místní hřbitov, kde je pohřben Jaroslav
Hašek. Dále jsme se byli ještě podívat v nedalekých bývalých kamenolomech,
kde jsou do skály vytesány „ústa pravdy“ a „Bretschneiderovo ucho“ – památník
odposlechu. K vytesaným „zlatým očím“ se nám již nepodařilo z časových
důvodů dojít. Cestou zpět do Humpolce jsme se zastavili na vynikající oběd
v hospodě v Kejžlici a pak jsme na okraji Humpolce, na místním
školním statku, ještě nakrmili lamy a další havěť jablky, které jsme nasbírali
cestou. Poté byl společný víkend oficiálně ukončen skupinovým fotem. Každá
posádka se vydala domů individuálně. Jelikož na Pelhřimov byla uzavřená
silnice, vyhnala nás objížďka až do Želivi, takže když už jsme projížděli
kolem, rozhodli jsme se ještě udělat krátkou zastávku na prohlídku kláštera. Na
nádvoří kláštera jsme ale narazili na Slávka a modrou Lenku, takže
z krátké zastávky byla nakonec hodinová, celkem důkladná prohlídka
klášterních objektů, ale pouze z venku, vše bylo zavřené, bohužel včetně
klášterního pivovaru. Po zhruba hodině jsme Slávka a modrou Lenku zanechali
jejich osudu (čekali tam totiž na Míru a černou Lenku, ti byli v Želivi
navštívit Mírovu maminku) a po nové dálnici mezi Táborem a Veselím n. L. jsme
již za tmy dorazili domů.
V nejbližší
době (středa 16.10.) nás čeká premiéra komedie „Jo, není to jednoduché …“
v divadle U Kapličky. Dále (sobota 19.10.) Zamykání Vltavy a večer ještě
29. Pochod za úplňku, tentokrát v Hokejovém centru Pouzar, kde je STANLEYs
restaurace a bar.
ViP
víkend 12. – 13. října 2013
V sobotu
ráno jsme se sešli v Humpolci před podnikovou prodejnou rodinného pivovaru
Bernard, kde jsme zakoupili vstupenky na prohlídku a vyzvedl si nás náš
průvodce. Poté jsem absolvovali více než dvouhodinovou prohlídku pivovaru,
zakončenou neomezenou degustací místních piv, které svými pikantními specialitami
vhodně doplnil Hawran. Jako absolutně nejlepší pivo se nám jevil „DVAKRÁT NEFILTROVANÝ LEŽÁK“, což je místní
specialita, kterou nikde jinde na světě neochutnáte. Následoval vynikající oběd
v restauraci na náměstí a poté výlet na nedalekou zříceninu hradu Orlík.
Nechyběl oheň a opékání buřtů, při kterém ale začalo pršet, takže jsme trošku
zmokli. Sobotní večer pak celá naše prvobytně pospolná společnost zakončila v restauraci
TENNESSEE, kde jsme byli přímými svědky
Darwinovy evoluční teorie, kdy se z ptáků vyvinuli savci. A to takovým
fofrem, že za jeden večer … !! Hawran,
po požití asi šesti bacardi drinků, totiž zmutoval v kaloně, a to
poddruh slamákový. V restauraci Tennessee byl zrovna country večer k tanci
a poslechu s živou kapelou ( i když o kvalitě poslechu by se dalo částečně
polemizovat …), takže si někteří i „zatrsali“. Cestou na ubytování
v turistické ubytovně, která se ukázala ještě drsnější, než jsme čekali,
jsme se zastavili v parku u památníku na Hliníka, „občana Humpolce, který
zde nikdy nežil“. Nedělní ráno zahájila skupina snídaní v pekárně a
cukrárně Adélka na humpoleckém náměstí, kde došlo k přehodnocení nedělního
programu a místo na Křemešník u Pelhřimova, vyrazila skupina na nedalekou
zříceninu hradu Lipnice nad Sázavou. Po hodinové, velice zajímavé prohlídce
rozlehlého hradu, jsme navštívili místní hřbitov, kde je pohřben Jaroslav
Hašek. Dále jsme se byli ještě podívat v nedalekých bývalých kamenolomech,
kde jsou do skály vytesány „ústa pravdy“ a „Bretschneiderovo ucho“ – památník
odposlechu. K vytesaným „zlatým očím“ se nám již nepodařilo z časových
důvodů dojít. Cestou zpět do Humpolce jsme se zastavili na vynikající oběd
v hospodě v Kejžlici a pak jsme na okraji Humpolce, na místním
školním statku, ještě nakrmili lamy a další havěť jablky, které jsme nasbírali
cestou. Poté byl společný víkend oficiálně ukončen skupinovým fotem. Každá
posádka se vydala domů individuálně. Jelikož na Pelhřimov byla uzavřená
silnice, vyhnala nás objížďka až do Želivi, takže když už jsme projížděli
kolem, rozhodli jsme se ještě udělat krátkou zastávku na prohlídku kláštera. Na
nádvoří kláštera jsme ale narazili na Slávka a modrou Lenku, takže
z krátké zastávky byla nakonec hodinová, celkem důkladná prohlídka
klášterních objektů, ale pouze z venku, vše bylo zavřené, bohužel včetně
klášterního pivovaru. Po zhruba hodině jsme Slávka a modrou Lenku zanechali
jejich osudu (čekali tam totiž na Míru a černou Lenku, ti byli v Želivi
navštívit Mírovu maminku) a po nové dálnici mezi Táborem a Veselím n. L. jsme
již za tmy dorazili domů.
V nejbližší
době (středa 16.10.) nás čeká premiéra komedie „Jo, není to jednoduché …“
v divadle U Kapličky. Dále (sobota 19.10.) Zamykání Vltavy a večer ještě
29. Pochod za úplňku, tentokrát v Hokejovém centru Pouzar, kde je STANLEYs
restaurace a bar.
ViP
Diskuze ↓ EXKURZE DO PIVOVARU BERNARD 12.10.2013
EXKURZE DO PIVOVARU BERNARD 12.10.2013
Diskuze ↓ Světlohorská nádrž
Světlohorská nádrž
sobota 28. září 2013
V sobotu 28.9. se šumavské výpravy k prameni Volyňky, památníku
na zastřelení posledního vlka na Šumavě a Světlohorské nádrži zúčastnilo 19
nadšenců, které nezlomila ani ranní mlha a nevlídný +1°C. Pravda, mohlo nás být
jen 18, ale Radka zvládla přesun z domova za neuvěřitelných 15 minut, a
tak jsme mohli vyrazit všichni. Tentokrát jelo i pět „mládežníků“ a tak se konečně i Kuba mohl
vyřádit a užít si celý den „po jejich“. Sice při zpáteční cestě vlakem jsme
museli drobně korigovat svérázné představy o „sezení“ ve vlaku a rovněž
nenápadné řazení do fronty na pivo, ale jinak byli spokojeni úplně všichni. Ve
Strakonicích po prvním malém Klostrmannovi jsme přestoupili na lokálku o 1
vagónu do Kubovy Huti. Jen my jsme zabrali polovinu vagónku, takže to vypadalo
jako indické dráhy, chyběli jen lidé sedící na střeše … Po vystoupení proběhla
pátrací akce po červených značkách a první skupinové foto u obelisku
s nadmořskou výškou 1000 m.
Následovalo stoupání šumavskými hvozdy a občerstvení vodou
z Markétiny studánky. Malý důkaz toho, že většina účastníků je schopna
kromě piva vypít klidně i čistou VODU!!! Přibližně ve stejnou dobu zjistil
nejdřív Honza a pak i ostatní, že okolní lesy jsou plné hub a po celý zbytek dne
jsme nacházeli různé druhy a nosili je čtyřem odvážlivcům, co se rozhodli
opatrovat je až zpátky do Č.B. s tím, že to jsou pomalu první houby, které
letos vůbec našli!! V poledne jsme připravili z kamenů bezpečné
ohniště a opekli všechny zásoby, co si kdo přinesl. Romuš dokonce přispěla
pikantní švestkovou omáčkou, kterou vlastnoručně vyrobil sám velký Hawran,
který bohužel musel do práce. A byla vynikající!! Několik odvážlivců na ohni peklo
i houby - ryzce, ale bez valného úspěchu. Asi by to chtělo víc pokusů, než by
to bylo ono. Další zastávkou naší cesty byl „Vlčí kámen“ ve výšce 1.090 m, kde
stojí malá mohyla z kamení na památku posledního vlka zastřeleného na
Šumavě r. 1894. Následovalo samozřejmě skupinové foto. Bez větších problémů
jsme objevili rovněž pramen říčky Volyňky s dřevěnou cedulkou a hrníčky na
pití. Bylo nepředstavitelné odejít bez skupinové fotky! Drobná závada na
výstroji se projevila u Romuš, když se jí zákeřně odlepily obě podrážky na
patách u bot. Ale stačilo při každém kroku elegantně nohou přimlasknout
podrážku a nezabít se při tom v kamení a lupení před sebou. A bylo to!! Kousek
od pramene Volyňky jsme objevili Světlohorskou nádrž, nádherné umělé jezírko,
zbudované podle domorodců jako zásobník vody na plavení dříví v potoce.
Atmosféra romantická, odraz stromů v poklidné hladině jímavý, skupinové
foto nezbytné !!! Pár jedincům jsme museli rozmlouvat šílený nápad, co se tak
v tom jezírku vykoupat … Pěší část výletu jsme zakončili v restauraci
v Lipce. Na úvod sice musel naši neuspořádanou skupinu donutit
k seřazení místní číšník, ale fungovalo to bezvadně, takže během chvíle
jsme byli nejen zorganizováni, ale dostali i jídlo a pití a ještě byl číšník
nezvykle spisovný a nečekaně milý! Po občerstvení a zaplacení jsme se přesunuli
ven na sluníčko, vyvětrali zatuchlé pohorky a vyčkali v klidu příjezdu
vlaku. Jeho odjezd téměř nestihli Víťa a Lenka s Mirkem, ale po kratším
sprintu se situace vyřešila. Šumavo, bylo tu krásně, tak zase někdy ahoj. Na
zpáteční cestě nesměl chybět závěrečný malý „Klostermann“ ve Strakonicích a
poslední skupinové foto !!! Ať žije další výprava !!!
Radka V.
sobota 28. září 2013
V sobotu 28.9. se šumavské výpravy k prameni Volyňky, památníku
na zastřelení posledního vlka na Šumavě a Světlohorské nádrži zúčastnilo 19
nadšenců, které nezlomila ani ranní mlha a nevlídný +1°C. Pravda, mohlo nás být
jen 18, ale Radka zvládla přesun z domova za neuvěřitelných 15 minut, a
tak jsme mohli vyrazit všichni. Tentokrát jelo i pět „mládežníků“ a tak se konečně i Kuba mohl
vyřádit a užít si celý den „po jejich“. Sice při zpáteční cestě vlakem jsme
museli drobně korigovat svérázné představy o „sezení“ ve vlaku a rovněž
nenápadné řazení do fronty na pivo, ale jinak byli spokojeni úplně všichni. Ve
Strakonicích po prvním malém Klostrmannovi jsme přestoupili na lokálku o 1
vagónu do Kubovy Huti. Jen my jsme zabrali polovinu vagónku, takže to vypadalo
jako indické dráhy, chyběli jen lidé sedící na střeše … Po vystoupení proběhla
pátrací akce po červených značkách a první skupinové foto u obelisku
s nadmořskou výškou 1000 m.
Následovalo stoupání šumavskými hvozdy a občerstvení vodou
z Markétiny studánky. Malý důkaz toho, že většina účastníků je schopna
kromě piva vypít klidně i čistou VODU!!! Přibližně ve stejnou dobu zjistil
nejdřív Honza a pak i ostatní, že okolní lesy jsou plné hub a po celý zbytek dne
jsme nacházeli různé druhy a nosili je čtyřem odvážlivcům, co se rozhodli
opatrovat je až zpátky do Č.B. s tím, že to jsou pomalu první houby, které
letos vůbec našli!! V poledne jsme připravili z kamenů bezpečné
ohniště a opekli všechny zásoby, co si kdo přinesl. Romuš dokonce přispěla
pikantní švestkovou omáčkou, kterou vlastnoručně vyrobil sám velký Hawran,
který bohužel musel do práce. A byla vynikající!! Několik odvážlivců na ohni peklo
i houby - ryzce, ale bez valného úspěchu. Asi by to chtělo víc pokusů, než by
to bylo ono. Další zastávkou naší cesty byl „Vlčí kámen“ ve výšce 1.090 m, kde
stojí malá mohyla z kamení na památku posledního vlka zastřeleného na
Šumavě r. 1894. Následovalo samozřejmě skupinové foto. Bez větších problémů
jsme objevili rovněž pramen říčky Volyňky s dřevěnou cedulkou a hrníčky na
pití. Bylo nepředstavitelné odejít bez skupinové fotky! Drobná závada na
výstroji se projevila u Romuš, když se jí zákeřně odlepily obě podrážky na
patách u bot. Ale stačilo při každém kroku elegantně nohou přimlasknout
podrážku a nezabít se při tom v kamení a lupení před sebou. A bylo to!! Kousek
od pramene Volyňky jsme objevili Světlohorskou nádrž, nádherné umělé jezírko,
zbudované podle domorodců jako zásobník vody na plavení dříví v potoce.
Atmosféra romantická, odraz stromů v poklidné hladině jímavý, skupinové
foto nezbytné !!! Pár jedincům jsme museli rozmlouvat šílený nápad, co se tak
v tom jezírku vykoupat … Pěší část výletu jsme zakončili v restauraci
v Lipce. Na úvod sice musel naši neuspořádanou skupinu donutit
k seřazení místní číšník, ale fungovalo to bezvadně, takže během chvíle
jsme byli nejen zorganizováni, ale dostali i jídlo a pití a ještě byl číšník
nezvykle spisovný a nečekaně milý! Po občerstvení a zaplacení jsme se přesunuli
ven na sluníčko, vyvětrali zatuchlé pohorky a vyčkali v klidu příjezdu
vlaku. Jeho odjezd téměř nestihli Víťa a Lenka s Mirkem, ale po kratším
sprintu se situace vyřešila. Šumavo, bylo tu krásně, tak zase někdy ahoj. Na
zpáteční cestě nesměl chybět závěrečný malý „Klostermann“ ve Strakonicích a
poslední skupinové foto !!! Ať žije další výprava !!!
Radka V.
Diskuze ↓ Cikánské melodie s Jihočeskou komorní filharmonií
Cikánské melodie s Jihočeskou komorní filharmonií
čtvrtek 26. září 2013
Víte jak má vypadat zážitek z koncertu ? Jestli ne, tak jste měli jít s námi do Koncertní síně Otakara Jeremiáše na koncert Cikánské melodie s Jihočeskou komorní filharmonií. Nejprve jsme si mysleli, že budou hrát jen klasické cikánské písně, ale když nastoupil smyčcový orchestr a spustil cikánské melodie španělské, francouzské, rumunské a ruské, bylo jasné, že to bude zážitek, který prostoupí celým tělem. Pak nastoupila cikánská kapela, složená z nejlepších českých, slovenských a maďarských hudebníků, kteří hrají po celém světě. Když se rozezněly housle, doprovázené cimbálem, violou a basou, to pak byl teprve ten správný zážitek. Srdce zrychlilo tep a chtělo se nám tancovat. Bylo to úžasné a nezapomenutelné. Závěrečný nekončící potlesk ve stoje potvrdil, že zážitek plný emocí měli všichni. Celé hlediště totiž bylo vyprodáno do posledního místa. Tleskalo se ve stoje dokonce dvakrát a přídavky na housle emoce všech ještě více zdůraznily. Kdo jste s námi nešel, o moc jste přišel.
Jitka B.
čtvrtek 26. září 2013
Víte jak má vypadat zážitek z koncertu ? Jestli ne, tak jste měli jít s námi do Koncertní síně Otakara Jeremiáše na koncert Cikánské melodie s Jihočeskou komorní filharmonií. Nejprve jsme si mysleli, že budou hrát jen klasické cikánské písně, ale když nastoupil smyčcový orchestr a spustil cikánské melodie španělské, francouzské, rumunské a ruské, bylo jasné, že to bude zážitek, který prostoupí celým tělem. Pak nastoupila cikánská kapela, složená z nejlepších českých, slovenských a maďarských hudebníků, kteří hrají po celém světě. Když se rozezněly housle, doprovázené cimbálem, violou a basou, to pak byl teprve ten správný zážitek. Srdce zrychlilo tep a chtělo se nám tancovat. Bylo to úžasné a nezapomenutelné. Závěrečný nekončící potlesk ve stoje potvrdil, že zážitek plný emocí měli všichni. Celé hlediště totiž bylo vyprodáno do posledního místa. Tleskalo se ve stoje dokonce dvakrát a přídavky na housle emoce všech ještě více zdůraznily. Kdo jste s námi nešel, o moc jste přišel.
Jitka B.
Diskuze ↓ Tatarákobraní - Apetit pondělí 23. září 2013
Tatarákobraní - Apetit pondělí 23. září 2013
První podzimní den jsme se sešli podle plánu v restauraci Apetit na sídlišti Šumava na Tatarákobraní. Máme již několikrát vyzkoušeno, že dělají vynikající tatrák, ale i moc dobře zde vaří. V průběhu celého večera se protočilo 18 lidí. Někdo přišel později, někdo odešel dříve.
První podzimní den jsme se sešli podle plánu v restauraci Apetit na sídlišti Šumava na Tatarákobraní. Máme již několikrát vyzkoušeno, že dělají vynikající tatrák, ale i moc dobře zde vaří. V průběhu celého večera se protočilo 18 lidí. Někdo přišel později, někdo odešel dříve.
Diskuze ↓ Tvrze na Protivínsku neděle 22. září 2013
Tvrze na Protivínsku neděle 22. září 2013
Nedělní výlet začal na vlakovém nádraží, kde se nás ráno sešlo jedenáct. Rychlíkem jsme dojeli do Protivína asi za půl hodinky. Ve vlaku jsme ještě stihli posnídat Věry povidlové buchty. Na každého vyšla přesně jedna, takže spíše než posnídat, pouze ochutnat. Ale povedly se jí. Jelikož jsem o buchtách věděl dopředu, byl jsem připraven a zapíjel je kakaíčkem. V Protivíně jsem chtěl výlet zahájit v nádražní hospodě s honosným názvem Orient Expres jedním malým, polotmavým Klostermánkem, ale pro nepochopení a pod tlakem celé skupiny jsem od toho raději upustil. Vyrazili jsme tedy po Naučné stezce Na břehu Blanice směrem k Myšenci. Po pár kilometrech jsme tam došli. Měli jsme ohromné štěstí, protože v místním kostele právě probíhala nedělní mše, takže jsme se dostali dovnitř a prohlédli si nástěnné fresky staré přes 600 let. Mše právě končila a nějaká dobrá místní křesťanka nám nabídla prohlídku celého kostela, takže jsme ho prolezli doslova od sklepa až po věž. Interiér, přestože byl několikrát dost brutálně vykraden, je ohromující. Pak následovala prohlídka zbytků přemyslovského hradu, které jsou součástí dnešních stavení (viz. skupinové foto), dále prohlídka turmalínových sluncí a pak samoobslužný nákup zemědělských přebytků ve stánku před jedním z místních statků (paprika za 1 Kč, ozdobná dýně za 6 Kč). Z Myšence jsme se vydali po břehu Blanice do Klokočína, kde je krásně zrekonstruovaná středověká tvrz, na níž režisér František Vláčil natočil v roce 1967 historický film Markéta Lazarová. Pak jsme pokračovali do obce Skály. Tam byla otevřená hospoda a jelikož (páč) bylo zrovna poledne, zašli jsme na polévku. Tu sice neměli, protože v sobotu zde proběhla velká akce Draci ve Skalách a tudíž byli vyjedení, ale měli dobrého platana a výbornou tlačenku s octem a cibulí. Posilněni jsme se vydali opět na cestu, protože dle plánu nás ten den čekaly ještě další dvě středověké tvrze, a co nejdříve, hned jak narazíme na nějaký les, ještě opékání špekáčků, na které se každý těšil. To se nám splnilo až na hrázi Tvrzského rybníka. Jak název napovídá, na ostrohu nad rybníkem byly zbytky tvrze Božovice, též zakomponované do současné chalupy, ale stále dosti patrné. Objekt je soukromý, obehnaný plotem, ale díra se našla, takže jsme zbytky tvrze obhlédli ze všech stran. Ze strategického a obranného hlediska naprosto dokonalé místo pro středověkou tvrz. Když jsme snědli špekáčky a oběd zakončili sladkou tečkou, co napekla Ivy maminka, vyrazili jsme vstříc naší poslední tvrzi Modliškovice. Ale na místě, kde údajně měla být, nebylo patrné téměř nic. Bohužel jsme po ní neměli možnost dále pátrat, protože k nám přišel místní zemědělec, zřejmě majitel okolních pozemků, na první pohled podivín a naznačil nám, že zde nejsme tak úplně vítáni. Navíc nám tvrdil, že široko daleko žádná tvrz (zbytky) není, že je to jenom něčí výmysl. Což byl ovšem jeho výmysl, protože nás tam evidentně nechtěl. Na Naučné stezce jsme potom totiž objevili informační tabuli, věnovanou právě zbytkům tvrze Modliškovice. Ale viděli jsme na jeho "pseudofarmě" spoustu různých druhů zvířat. Namátkou - skot s ohromnými rohy původem z Afriky a Maďarska, jaky, velbloudy, osly, koně a lamy. Pak jsme již nabrali směr Protivín, kam jsme posléze přes místní část Bor nakonec dorazili. Poseděli jsme za Orient Expresem na lavičkách u parkoviště, protože nad předzahrádkou (v tomto případě spíše zazahrádkou) seděli na okapu holubi a neustále pouštěli dolů trus a bordel z okapu, takže to padalo jak na nás, tak do našich piv a limonád. Jelikož byl právě poslední letní den, dalo by se říci, že jsme se s létem (i léto s námi) rozloučili jak se patří. Počasí totiž bylo nádherné a většinu dne jsme byli v tričkách s krátkými rukávy. Podzim přivítáme hned v pondělí, páč už první podzimní den máme Tatarákobraní v restauraci Apetit.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8858 (20130930) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Nedělní výlet začal na vlakovém nádraží, kde se nás ráno sešlo jedenáct. Rychlíkem jsme dojeli do Protivína asi za půl hodinky. Ve vlaku jsme ještě stihli posnídat Věry povidlové buchty. Na každého vyšla přesně jedna, takže spíše než posnídat, pouze ochutnat. Ale povedly se jí. Jelikož jsem o buchtách věděl dopředu, byl jsem připraven a zapíjel je kakaíčkem. V Protivíně jsem chtěl výlet zahájit v nádražní hospodě s honosným názvem Orient Expres jedním malým, polotmavým Klostermánkem, ale pro nepochopení a pod tlakem celé skupiny jsem od toho raději upustil. Vyrazili jsme tedy po Naučné stezce Na břehu Blanice směrem k Myšenci. Po pár kilometrech jsme tam došli. Měli jsme ohromné štěstí, protože v místním kostele právě probíhala nedělní mše, takže jsme se dostali dovnitř a prohlédli si nástěnné fresky staré přes 600 let. Mše právě končila a nějaká dobrá místní křesťanka nám nabídla prohlídku celého kostela, takže jsme ho prolezli doslova od sklepa až po věž. Interiér, přestože byl několikrát dost brutálně vykraden, je ohromující. Pak následovala prohlídka zbytků přemyslovského hradu, které jsou součástí dnešních stavení (viz. skupinové foto), dále prohlídka turmalínových sluncí a pak samoobslužný nákup zemědělských přebytků ve stánku před jedním z místních statků (paprika za 1 Kč, ozdobná dýně za 6 Kč). Z Myšence jsme se vydali po břehu Blanice do Klokočína, kde je krásně zrekonstruovaná středověká tvrz, na níž režisér František Vláčil natočil v roce 1967 historický film Markéta Lazarová. Pak jsme pokračovali do obce Skály. Tam byla otevřená hospoda a jelikož (páč) bylo zrovna poledne, zašli jsme na polévku. Tu sice neměli, protože v sobotu zde proběhla velká akce Draci ve Skalách a tudíž byli vyjedení, ale měli dobrého platana a výbornou tlačenku s octem a cibulí. Posilněni jsme se vydali opět na cestu, protože dle plánu nás ten den čekaly ještě další dvě středověké tvrze, a co nejdříve, hned jak narazíme na nějaký les, ještě opékání špekáčků, na které se každý těšil. To se nám splnilo až na hrázi Tvrzského rybníka. Jak název napovídá, na ostrohu nad rybníkem byly zbytky tvrze Božovice, též zakomponované do současné chalupy, ale stále dosti patrné. Objekt je soukromý, obehnaný plotem, ale díra se našla, takže jsme zbytky tvrze obhlédli ze všech stran. Ze strategického a obranného hlediska naprosto dokonalé místo pro středověkou tvrz. Když jsme snědli špekáčky a oběd zakončili sladkou tečkou, co napekla Ivy maminka, vyrazili jsme vstříc naší poslední tvrzi Modliškovice. Ale na místě, kde údajně měla být, nebylo patrné téměř nic. Bohužel jsme po ní neměli možnost dále pátrat, protože k nám přišel místní zemědělec, zřejmě majitel okolních pozemků, na první pohled podivín a naznačil nám, že zde nejsme tak úplně vítáni. Navíc nám tvrdil, že široko daleko žádná tvrz (zbytky) není, že je to jenom něčí výmysl. Což byl ovšem jeho výmysl, protože nás tam evidentně nechtěl. Na Naučné stezce jsme potom totiž objevili informační tabuli, věnovanou právě zbytkům tvrze Modliškovice. Ale viděli jsme na jeho "pseudofarmě" spoustu různých druhů zvířat. Namátkou - skot s ohromnými rohy původem z Afriky a Maďarska, jaky, velbloudy, osly, koně a lamy. Pak jsme již nabrali směr Protivín, kam jsme posléze přes místní část Bor nakonec dorazili. Poseděli jsme za Orient Expresem na lavičkách u parkoviště, protože nad předzahrádkou (v tomto případě spíše zazahrádkou) seděli na okapu holubi a neustále pouštěli dolů trus a bordel z okapu, takže to padalo jak na nás, tak do našich piv a limonád. Jelikož byl právě poslední letní den, dalo by se říci, že jsme se s létem (i léto s námi) rozloučili jak se patří. Počasí totiž bylo nádherné a většinu dne jsme byli v tričkách s krátkými rukávy. Podzim přivítáme hned v pondělí, páč už první podzimní den máme Tatarákobraní v restauraci Apetit.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8858 (20130930) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Diskuze ↓ Vloženo 27.09.2013
28. Pochod za úplňku - U kaštanu Včelná čtvrtek 19. září 2013
Na Úplněk jsme se postupně sešli v restauraci U kaštanu na Včelné. Nakonec nás bylo 16. Poseděli jsme, pokecali, popili a někteří povečeřeli. Kolem půl desáté jsme popojeli MHDéčkem č. 7 do Rožnova na Lidickou, odkud jsme pochodovali kolem Meťáku a Vltavy po cyklostezce až k houpací lávce u plovárny. Tam jsme se rozloučili a někteří vyrazili domů kolem Kauflandu směr Čtyrák, někteří kolem plovárny směr Pražské předměstí. Bohužel fotek z Úplňku je asi jen pět, zradily mne totiž baterie ve foťáku.
Kulinářské okénko : niva s cibulí a octem - ňaminka, na kterou jsme narazili v jídeláku U kaštanu.
Doporučuji vyzkoušet, je to moc dobrý. Nekupujte tu nejlevnější nivu, jinak je to úplně to samé jako salám s cibulí a octem, jednoduchá příprava, kterou zvládne doma každý a fakt to stojí za to. Pokud bude ta niva maličko uleželá, je to ještě lepší.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8848 (20130926) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Na Úplněk jsme se postupně sešli v restauraci U kaštanu na Včelné. Nakonec nás bylo 16. Poseděli jsme, pokecali, popili a někteří povečeřeli. Kolem půl desáté jsme popojeli MHDéčkem č. 7 do Rožnova na Lidickou, odkud jsme pochodovali kolem Meťáku a Vltavy po cyklostezce až k houpací lávce u plovárny. Tam jsme se rozloučili a někteří vyrazili domů kolem Kauflandu směr Čtyrák, někteří kolem plovárny směr Pražské předměstí. Bohužel fotek z Úplňku je asi jen pět, zradily mne totiž baterie ve foťáku.
Kulinářské okénko : niva s cibulí a octem - ňaminka, na kterou jsme narazili v jídeláku U kaštanu.
Doporučuji vyzkoušet, je to moc dobrý. Nekupujte tu nejlevnější nivu, jinak je to úplně to samé jako salám s cibulí a octem, jednoduchá příprava, kterou zvládne doma každý a fakt to stojí za to. Pokud bude ta niva maličko uleželá, je to ještě lepší.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8848 (20130926) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Diskuze ↓ PODZIMNÍ SPLOUVÁNÍ MALŠE sobota 14. září 2013
PODZIMNÍ SPLOUVÁNÍ MALŠE sobota 14. září 2013
Článek z podzimního splouvání Malše bych tentokrát nejraději svěřil k vypracování někomu jinému, protože ne všechno, co se celý den dělo, si úplně přesně pamatuji . Nevím jak ostatní, ale já maličko "přepálil" start, když jsme hned po ránu na parkovišti nad Ká-servisem, kde jsme čekali na autobus, který nás odveze do Římova, nejprve uspořádali "seznamovací večírek" skupiny, protože přišlo poměrně dost nových tváří, a hned na to ještě menší oslavu Radky svátku. Takže vynikající domácí cuvee moravské slivovice a hruškovice šlo dokola dvakrát, a pak ještě potřetí, protože ten zbytek už nemělo cenu skovávat. V Římově ještě pivo u stánku, při čekání na puštění více vody z přehrady a na raftu pak Slávek ještě několikrát vytáhl svou placatku s rumem. Takže kvůli přibližně necelé dvojce v žíle mám z toho dne několik menších bílých míst, ještě navíc k několika škrábancům od ostružiní, kterým jsem udělal kotrmelec, při snaze uříznout pruty na opékání buřtů. Každopádně podzimní Malše se nad očekávání vydařila, nejen že jsme měli ohromnou kliku na krásné počasí, protože pátek před a neděle po akci nestály, co se týče počasí, za nic, ale sešla se i prima parta dvaceti lidí, se kterou jsme si užili spoustu legrace jak na jezech, které jsou úplně jiné než na Vltavě, ale i při vzájemném shazování do řeky z raftů. Nakonec se koupali téměř všichni, ale ne všichni chtěli . Moje Věra a Láďa (Martiny manžel) utopili brýle, jinak k dalším škodám doufám nedošlo. Podzimní Malše je oproti jarní verzi výrazně "komornější" záležitost. Na té jarní bývá několikanásobně více lidí než na podzimní, jak jsou všichni nadržení po zimě. Takže i naše místečko a pláž v deltě Zborovského potoka, kde vždy opékáme buřty, jsme měli tentokrát pouze pro sebe. Bohužel několik slabších jedinců nekouslo vesměs nedobrovolné koupele a mají kašlíček, rýmičku a teplůtku. Pevně doufám, že je to ale neodradí od akcí tohoto typu a i nadále budou skupinu oblažovat svou přítomností a milým úsměvem. Velká škoda, že Malše je za normálního stavu vody téměř nesjízdná, a že vodu z Římovské přehrady pouští jenom dvakrát do roka, byla by to skvělá vodácká řeka na jednodenní výlety.
Takže na jarní Malši všichni AHÓÓÓJ !!!
PS : Příští akcí je čtvrteční 28. Pochod za úplňku U kaštanu na Včelné. Další pak nedělní výlet Tvrze na Protivínsku. Předtucha mi říká, že bude počasí přesně takové, jak má správné "indiánské" léto vypadat . A hned v pondělí si "střihneme" Tatarákobraní v Apetitu.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8822 (20130920) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Článek z podzimního splouvání Malše bych tentokrát nejraději svěřil k vypracování někomu jinému, protože ne všechno, co se celý den dělo, si úplně přesně pamatuji . Nevím jak ostatní, ale já maličko "přepálil" start, když jsme hned po ránu na parkovišti nad Ká-servisem, kde jsme čekali na autobus, který nás odveze do Římova, nejprve uspořádali "seznamovací večírek" skupiny, protože přišlo poměrně dost nových tváří, a hned na to ještě menší oslavu Radky svátku. Takže vynikající domácí cuvee moravské slivovice a hruškovice šlo dokola dvakrát, a pak ještě potřetí, protože ten zbytek už nemělo cenu skovávat. V Římově ještě pivo u stánku, při čekání na puštění více vody z přehrady a na raftu pak Slávek ještě několikrát vytáhl svou placatku s rumem. Takže kvůli přibližně necelé dvojce v žíle mám z toho dne několik menších bílých míst, ještě navíc k několika škrábancům od ostružiní, kterým jsem udělal kotrmelec, při snaze uříznout pruty na opékání buřtů. Každopádně podzimní Malše se nad očekávání vydařila, nejen že jsme měli ohromnou kliku na krásné počasí, protože pátek před a neděle po akci nestály, co se týče počasí, za nic, ale sešla se i prima parta dvaceti lidí, se kterou jsme si užili spoustu legrace jak na jezech, které jsou úplně jiné než na Vltavě, ale i při vzájemném shazování do řeky z raftů. Nakonec se koupali téměř všichni, ale ne všichni chtěli . Moje Věra a Láďa (Martiny manžel) utopili brýle, jinak k dalším škodám doufám nedošlo. Podzimní Malše je oproti jarní verzi výrazně "komornější" záležitost. Na té jarní bývá několikanásobně více lidí než na podzimní, jak jsou všichni nadržení po zimě. Takže i naše místečko a pláž v deltě Zborovského potoka, kde vždy opékáme buřty, jsme měli tentokrát pouze pro sebe. Bohužel několik slabších jedinců nekouslo vesměs nedobrovolné koupele a mají kašlíček, rýmičku a teplůtku. Pevně doufám, že je to ale neodradí od akcí tohoto typu a i nadále budou skupinu oblažovat svou přítomností a milým úsměvem. Velká škoda, že Malše je za normálního stavu vody téměř nesjízdná, a že vodu z Římovské přehrady pouští jenom dvakrát do roka, byla by to skvělá vodácká řeka na jednodenní výlety.
Takže na jarní Malši všichni AHÓÓÓJ !!!
PS : Příští akcí je čtvrteční 28. Pochod za úplňku U kaštanu na Včelné. Další pak nedělní výlet Tvrze na Protivínsku. Předtucha mi říká, že bude počasí přesně takové, jak má správné "indiánské" léto vypadat . A hned v pondělí si "střihneme" Tatarákobraní v Apetitu.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8822 (20130920) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Diskuze ↓ KRAVÍ HORA neděle 8. září 2013
KRAVÍ HORA neděle 8. září 2013
Nedělní ráno slibovalo sluníčko a příjemné počasí pro výlet v nadcházejícím čase babího léta. Se stejně pozitivním očekáváním se sešla ve slušném počtu 13 ks naše skupina. Novohradské hory jsou půvabná krajina, turisty opomíjená, ale je dobře že Víťa, zvolil právě tento cíl cesty. Z Českých Budějovic jsme vyrazili autobusem do "Kančíkova" (Trhové Sviny) a odtud již přímo do Horní Stropnice. Tato obec poslední léta vypadá lépe a lépe a ač jsou mé osobní postoje těžce pravicové, tak musím uznat, že za součaného místního starosty - údajně komunisty- obec opravdu vzkvéta. Na úvod jsem stihli místní výstavu v infocentru a přibrali jsem ještě toho času místní skorousedlíky tj. Alenu s Ondrou, kteří zde tráví víkendy u dědy. Ze Stropnice jsme cestou kolem koupaliště procházeli podhůřím Kraví a Kuní hory přes osadu Paseky. Koupaliště mne zprvu velice svádělo k vodním hrátkám, již od Budějovic jsem se skupině chlubila svojí koupací výbavou, kterou jsem byla rozhodnuta na tomto výletu rozhodně využít. Nicméně voda měla barvu temné tůně a provoz koupaliště byl pro tento rok definitivně ukončen. Takže nám nezbylo, než se smířit s turistickými cíly v dohledu. Procházeli jsme krásnými loukami, kde nás příjemně překvapil nejprve kamenný viklan a poté netradiční dřevěná zvonice. Také jsme nadšeně dokrmovali stádo koní, které zde chovají na místní ekologické farmě. Prvním cílem byla obec Dobrá Voda, kde nikdo neodolal živému prameni, který vyvěrá již léta pod překrásným kostelem. Jenže čas byl neúprosný a tak jsme byli nuceni k rychlému přesunu na další nedaleký cíl, obec Hojná Voda. Zde již Víťa svojí skupinu neuhlídal. Žíznivý kolektiv se neomylně vrhl k výčepu místní restaurace. Někteří stihli v rychlém sledu i oběd, zákusek a kávu. Rodina Hlavatých všechny ostatní zcela sobecky provokovala svými řízky k obědu. Po rychlém občerstvení jsme již vyrazili cestou kolem skalního útvaru Napoleonova hlava k vrcholu Kraví hora. Místní rozhledna je pro jedince, kteří trpí závratěmi opravdu těžkou zkouškou. Stupně k vrcholu jsou kovové rošty a po celou dobu výstupu lze sledovat narůstající nadmořskou výšku. Na vrcholu jsem zkontrolovali a vyhodnotili panoramata a dalším cílem byla Kuní hora. Ta ovšem už léta nenabízí široké výhledy. Kamenný vrchol byl zcela překonán okolními stromy, tak jsem zde nepohrdli možností spočinout a dojíst zbytky svačin a nápojů. Vzhledem k časové tísni nám stále nebyl dopřán teplý oběd (tj. oheň, buřtíky, apod.) Rychlým krokem jsme klesali k rozcestí na Benešov nad Černou. Zde proběhla krátká ale výrazně demokratická volba skupiny. Honza se demokraticky rozhodl, že oheň nebude a je třeba přiznat, že podobný názor mělo více lidí. Sluníčko svítilo, leč čas neúprosně kvapil a možnost volby mezi opečeným knakem a oroseným pivečkem byla jasně na straně iontového nápoje. Cestou k Benešovu jsme krátký čas postrádali Věrku s Jitkou, ale po láskyplné Víťovo telefonické navigaci se navrátily v pořádku zpět ke skupině. Cesta se již neomylně blížila k Benešovu nad Černou, kde nám v místním hostinci bylo pomoženo od velké žízně. Silné nátury - rodina Hlavatých, odolala nechutnému alkoholovému pokušení a statečně nás opustila prvním možným spojem do civilizace. Jak vzácná jednota a přístup ke zdraví panuje v této rodině J. Ta zhýralejší část usoudila, že je škoda chvátat a tak jsme popojeli svorně do Kaplice, kde jsme si v místní netradiční kavárně pochutnali na plněných knedlíkách s uzeným masem a kyselím zelím, na skvělé krémové česnekové polévce, pikantní alžírské kávě a osvěžující zmrzlině. Všech těchto dobrot se nezalekl především Slávek, který by se svým apetitem mohl směle konkurovat proslulému bernardýnu Bohoušovi. Ale po krásném dni byl tento kulinářský zážitek jenom nezbytnou tečkou. Trochu nečekanou tečkou však byla rychlá jízda šoféra linky Kaplice - České Budějovice - Praha. Málem jsem se mohli se všemi dobrotami dnešního dne setkat ještě jednou.
Ale i tak byly všechny zážitky tohoto dne příjemné a nikdo jistě nepochyboval o tom, že tento den stál za to. Ostatně dobrou náladu stvrzují i Víťovo nezbytné skupinové fotografie.
Podzim je před námi a snad nám přinese více takto vydařených výletů.
modrá Lenka účtenka
KRAVÍ HORA neděle 8. září 2013 podruhé
" Mami, prosím tě, uvažuj logicky . ! " (motto výletu)
Tentokráte nedělní výlet začal na autobusovém nádraží. Sešlo se nás 13. S přestupem v Trhových Svinech jsme dojeli přes Nové Hrady až do Horní Stropnice. Tam se k nám připojila ještě Alena s Ondrou a bylo nás 15. Ve Stropnici jsme nejprve navštívili "íčko", kde byla pěkná výstava fotografií z Novohradských hor. Hned jsme tam načerpali inspiraci na další výlety. Snad se nám je někdy v budoucnu podaří realizovat. Pak jsem již vyrazili okolo koupaliště k našim prvním cílům, jimiž byla Kamenná pyramida -což byl nepochopitelný název pro uměle vytvořený viklan a dále Dřevěný menhir. Následovala ohrada s koňmi, kteří snědli téměř všechna jablka, co si kdo nesl s sebou. Až na jablko Radka H., protože ten jim ho nedal. Pak jsme došli ke kostelu Panny Marie Dobré Rady na Dobré Vodě, který byl otevřený, takže jsme si prohlédli i interiér kostela, kde ale probíhá rozsáhlá rekonstrukce. Před kostelem "vyvěrá" (s trochou nadsázky a fantazie se to tak dá nazvat) pramen údajně léčivé vody. Napili jsme se, někdo doplnil prázdné lahve a pokračovali jsme vstříc jižní stěně Kraví hory. Cestou jsme se v Hojné Vodě ještě zastavili v první z "našich" tří hospod na rychlém pivku a točené malinovce. Pak již následoval samotný výstup na Kraví horu. Jeden ze dvou náročnějších výstupů. Ten druhý byl o chvíli později na Kuní horu. Na vrcholku Kraví hory je rozhledna, na kterou vyšli všichni, až na Jitku, ta nám dole hlídala batohy, zatímco si proháněla průdušky Věry Ventolínem. Z rozhledny byl celkem pěkný, kruhový výhled. Následovala cesta na již zmíněnou Kuní horu, na jejímž vrcholku jsme udělali větší občerstvovací přestávku. Pak jsme již pokračovali, přes několik menších kopců, až do Benešova nad Černou. Tam jsme navštívíli v pořadí druhou hospůdku. Cestu autobusem domů jsme měli s delším přestupem v Kaplici, takže na kaplickém náměstí následovala ještě třetí hospodo - kavárna, kde jsme si dali od česnečky, přes knedlíky plněné uzeným, až po dortíky a kávu. Mysleli jsme si, co cestou najdeme hub, ale v lese bylo takové sucho, že jsme nenašli téměř nic. Počasí nám přálo a bylo celý den moc hezky, potřebovali bychom, aby nám pěkné počasí vydrželo ještě týden, protože příští víkend se chystáme na podzimní splouvání Malše.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8809 (20130916) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Nedělní ráno slibovalo sluníčko a příjemné počasí pro výlet v nadcházejícím čase babího léta. Se stejně pozitivním očekáváním se sešla ve slušném počtu 13 ks naše skupina. Novohradské hory jsou půvabná krajina, turisty opomíjená, ale je dobře že Víťa, zvolil právě tento cíl cesty. Z Českých Budějovic jsme vyrazili autobusem do "Kančíkova" (Trhové Sviny) a odtud již přímo do Horní Stropnice. Tato obec poslední léta vypadá lépe a lépe a ač jsou mé osobní postoje těžce pravicové, tak musím uznat, že za součaného místního starosty - údajně komunisty- obec opravdu vzkvéta. Na úvod jsem stihli místní výstavu v infocentru a přibrali jsem ještě toho času místní skorousedlíky tj. Alenu s Ondrou, kteří zde tráví víkendy u dědy. Ze Stropnice jsme cestou kolem koupaliště procházeli podhůřím Kraví a Kuní hory přes osadu Paseky. Koupaliště mne zprvu velice svádělo k vodním hrátkám, již od Budějovic jsem se skupině chlubila svojí koupací výbavou, kterou jsem byla rozhodnuta na tomto výletu rozhodně využít. Nicméně voda měla barvu temné tůně a provoz koupaliště byl pro tento rok definitivně ukončen. Takže nám nezbylo, než se smířit s turistickými cíly v dohledu. Procházeli jsme krásnými loukami, kde nás příjemně překvapil nejprve kamenný viklan a poté netradiční dřevěná zvonice. Také jsme nadšeně dokrmovali stádo koní, které zde chovají na místní ekologické farmě. Prvním cílem byla obec Dobrá Voda, kde nikdo neodolal živému prameni, který vyvěrá již léta pod překrásným kostelem. Jenže čas byl neúprosný a tak jsme byli nuceni k rychlému přesunu na další nedaleký cíl, obec Hojná Voda. Zde již Víťa svojí skupinu neuhlídal. Žíznivý kolektiv se neomylně vrhl k výčepu místní restaurace. Někteří stihli v rychlém sledu i oběd, zákusek a kávu. Rodina Hlavatých všechny ostatní zcela sobecky provokovala svými řízky k obědu. Po rychlém občerstvení jsme již vyrazili cestou kolem skalního útvaru Napoleonova hlava k vrcholu Kraví hora. Místní rozhledna je pro jedince, kteří trpí závratěmi opravdu těžkou zkouškou. Stupně k vrcholu jsou kovové rošty a po celou dobu výstupu lze sledovat narůstající nadmořskou výšku. Na vrcholu jsem zkontrolovali a vyhodnotili panoramata a dalším cílem byla Kuní hora. Ta ovšem už léta nenabízí široké výhledy. Kamenný vrchol byl zcela překonán okolními stromy, tak jsem zde nepohrdli možností spočinout a dojíst zbytky svačin a nápojů. Vzhledem k časové tísni nám stále nebyl dopřán teplý oběd (tj. oheň, buřtíky, apod.) Rychlým krokem jsme klesali k rozcestí na Benešov nad Černou. Zde proběhla krátká ale výrazně demokratická volba skupiny. Honza se demokraticky rozhodl, že oheň nebude a je třeba přiznat, že podobný názor mělo více lidí. Sluníčko svítilo, leč čas neúprosně kvapil a možnost volby mezi opečeným knakem a oroseným pivečkem byla jasně na straně iontového nápoje. Cestou k Benešovu jsme krátký čas postrádali Věrku s Jitkou, ale po láskyplné Víťovo telefonické navigaci se navrátily v pořádku zpět ke skupině. Cesta se již neomylně blížila k Benešovu nad Černou, kde nám v místním hostinci bylo pomoženo od velké žízně. Silné nátury - rodina Hlavatých, odolala nechutnému alkoholovému pokušení a statečně nás opustila prvním možným spojem do civilizace. Jak vzácná jednota a přístup ke zdraví panuje v této rodině J. Ta zhýralejší část usoudila, že je škoda chvátat a tak jsme popojeli svorně do Kaplice, kde jsme si v místní netradiční kavárně pochutnali na plněných knedlíkách s uzeným masem a kyselím zelím, na skvělé krémové česnekové polévce, pikantní alžírské kávě a osvěžující zmrzlině. Všech těchto dobrot se nezalekl především Slávek, který by se svým apetitem mohl směle konkurovat proslulému bernardýnu Bohoušovi. Ale po krásném dni byl tento kulinářský zážitek jenom nezbytnou tečkou. Trochu nečekanou tečkou však byla rychlá jízda šoféra linky Kaplice - České Budějovice - Praha. Málem jsem se mohli se všemi dobrotami dnešního dne setkat ještě jednou.
Ale i tak byly všechny zážitky tohoto dne příjemné a nikdo jistě nepochyboval o tom, že tento den stál za to. Ostatně dobrou náladu stvrzují i Víťovo nezbytné skupinové fotografie.
Podzim je před námi a snad nám přinese více takto vydařených výletů.
modrá Lenka účtenka
KRAVÍ HORA neděle 8. září 2013 podruhé
" Mami, prosím tě, uvažuj logicky . ! " (motto výletu)
Tentokráte nedělní výlet začal na autobusovém nádraží. Sešlo se nás 13. S přestupem v Trhových Svinech jsme dojeli přes Nové Hrady až do Horní Stropnice. Tam se k nám připojila ještě Alena s Ondrou a bylo nás 15. Ve Stropnici jsme nejprve navštívili "íčko", kde byla pěkná výstava fotografií z Novohradských hor. Hned jsme tam načerpali inspiraci na další výlety. Snad se nám je někdy v budoucnu podaří realizovat. Pak jsem již vyrazili okolo koupaliště k našim prvním cílům, jimiž byla Kamenná pyramida -což byl nepochopitelný název pro uměle vytvořený viklan a dále Dřevěný menhir. Následovala ohrada s koňmi, kteří snědli téměř všechna jablka, co si kdo nesl s sebou. Až na jablko Radka H., protože ten jim ho nedal. Pak jsme došli ke kostelu Panny Marie Dobré Rady na Dobré Vodě, který byl otevřený, takže jsme si prohlédli i interiér kostela, kde ale probíhá rozsáhlá rekonstrukce. Před kostelem "vyvěrá" (s trochou nadsázky a fantazie se to tak dá nazvat) pramen údajně léčivé vody. Napili jsme se, někdo doplnil prázdné lahve a pokračovali jsme vstříc jižní stěně Kraví hory. Cestou jsme se v Hojné Vodě ještě zastavili v první z "našich" tří hospod na rychlém pivku a točené malinovce. Pak již následoval samotný výstup na Kraví horu. Jeden ze dvou náročnějších výstupů. Ten druhý byl o chvíli později na Kuní horu. Na vrcholku Kraví hory je rozhledna, na kterou vyšli všichni, až na Jitku, ta nám dole hlídala batohy, zatímco si proháněla průdušky Věry Ventolínem. Z rozhledny byl celkem pěkný, kruhový výhled. Následovala cesta na již zmíněnou Kuní horu, na jejímž vrcholku jsme udělali větší občerstvovací přestávku. Pak jsme již pokračovali, přes několik menších kopců, až do Benešova nad Černou. Tam jsme navštívíli v pořadí druhou hospůdku. Cestu autobusem domů jsme měli s delším přestupem v Kaplici, takže na kaplickém náměstí následovala ještě třetí hospodo - kavárna, kde jsme si dali od česnečky, přes knedlíky plněné uzeným, až po dortíky a kávu. Mysleli jsme si, co cestou najdeme hub, ale v lese bylo takové sucho, že jsme nenašli téměř nic. Počasí nám přálo a bylo celý den moc hezky, potřebovali bychom, aby nám pěkné počasí vydrželo ještě týden, protože příští víkend se chystáme na podzimní splouvání Malše.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8809 (20130916) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Diskuze ↓ Vloženo 03.09.2013
Otakar aréna 27.8.2013 19.00 hod. - KAMELOT REVIVAL
Pro nás letos asi již poslední koncert z cyklu Hudební večery na náměstí byl z důvodu drobného deště přesunut do radničního podloubí. Počasí opravdu kultuře nepřálo, takže ani posluchačů se ze začátku mnoho nesešlo. Nás bylo nejdříve pět, po hokeji pak ještě přišel Láďa a Tonda, čímž se počet ustálil na sedmi. Kapela hrála dobře, takže počet posluchačů pomalu narůstal. Frontman skupiny dokázal za koncert třikrát přervat strunu na doprovodné kytaře, což vzbudilo vlnu všeobecného veselí nejen u posluchačů, ale i u jeho kolegů. Během koncertu vypukla akce Posviťme si na památky, takže jsme viděli krásně nasvícenou Černou věž a kostel sv. Mikuláše. Barvy světel a různé světelné efekty se neustále měnily, a tak bylo na co koukat. Koncert trval dvě hodiny, Tonda se nenápadně vytratil po chvilce, Honza také odešel dříve, prý na nějaký sport v telce, Láďa s Romanou (Hawran a Vrána) pak ještě zatáhli Martinku do Armáďáku do hudebního klubu Highway 61, aby jí ukázali o co přišla, když se z Úplňku vydala na kole domů úplně jiným směrem než my.
ViP
Diskuze ↓ Otakar aréna 22. 8. 2013 19.00 hod. - BONSAI č. 3 (folk)
Otakar aréna 22. 8. 2013 19.00 hod. - BONSAI č. 3 (folk)
22.8. Bonsai č. 3
Jelikož to byla již třetí akce za tři dny, naše řady před pódiem lehce prořídly, ne každý titiž dostane doma vycházky tři dny po sobě ., takže se nás sešlo šest.
Škoda !!!
Koncert folkové skupiny Bonsai č. 3 rozhodně nebyl špatný, i když se zdá, že jejich bývalou zpěvačku Žížu (Živanu Stupkovou) nikdo nenahradí. Tak byla dobrá .
Plznička, pro kterou jsme si průběžně chodili do Zvonu, byla jako křen, takže nám ani moc nevadilo, že koncert začal o dvacet minut později, protože někde na Máji došlo k velkému výpadku trafostanic, což kupodivu postihlo i radnici na Otakar aréně, která dodávala proud pro aparaturu.
Na dalekém Západě kdysi indiáni kradli koleje, u nás možná indiáni ukradli kus měděného kabelu . Kdo ví ?
Časovou prodlevu, než nahodili proud, nám zpestřil přelet žlutého balónu nad Otakar arénou a radnicí.
Celkově akci hodnotím jako úspěšnou a koncert povedený, i když ne tolik, jako koncert country kapely Weekend, o což se ovšem, ruku na srdce, zasloužily hlavně a zejména naše nové členky Zuzka, Klárka a Alenka, jimž asistovala ještě moje Věrka.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8743 (20130830) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
22.8. Bonsai č. 3
Jelikož to byla již třetí akce za tři dny, naše řady před pódiem lehce prořídly, ne každý titiž dostane doma vycházky tři dny po sobě ., takže se nás sešlo šest.
Škoda !!!
Koncert folkové skupiny Bonsai č. 3 rozhodně nebyl špatný, i když se zdá, že jejich bývalou zpěvačku Žížu (Živanu Stupkovou) nikdo nenahradí. Tak byla dobrá .
Plznička, pro kterou jsme si průběžně chodili do Zvonu, byla jako křen, takže nám ani moc nevadilo, že koncert začal o dvacet minut později, protože někde na Máji došlo k velkému výpadku trafostanic, což kupodivu postihlo i radnici na Otakar aréně, která dodávala proud pro aparaturu.
Na dalekém Západě kdysi indiáni kradli koleje, u nás možná indiáni ukradli kus měděného kabelu . Kdo ví ?
Časovou prodlevu, než nahodili proud, nám zpestřil přelet žlutého balónu nad Otakar arénou a radnicí.
Celkově akci hodnotím jako úspěšnou a koncert povedený, i když ne tolik, jako koncert country kapely Weekend, o což se ovšem, ruku na srdce, zasloužily hlavně a zejména naše nové členky Zuzka, Klárka a Alenka, jimž asistovala ještě moje Věrka.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8743 (20130830) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Diskuze ↓ Vloženo 30.08.2013
U Maxe v Mladém 21.8.2013 18.00 hod. - 27. Pochod za úplňku
Na to, že se jednalo o prázdninový úplněk, které bývají z důvodu dovolených početně slabší, se nás sešlo docela dost, celkem šestnáct. Bylo poměrně hezky, takže jsme nejprve poseděli venku. Až do doby, kdy se jednak začalo stmívat a ochladilo se, a jednak už jsme se všichni na venkovní posezení nevešli, poté jsme se tedy přesunuli dovnitř, do zamluveného salonku. Zábava opět nevázla, škoda jen, že Radek H. nestačil dojet pro kytaru, když Pardál je v letních měsících mimo město (poustevničí přes prázdniny na chalupě rodičů někde v lesích u Zbytin a do civilizace se vydává pouze pokud si jde k lékaři pro silnější antidepresiva), takže nám nemá kdo zabrnkat. Opět překvapil Láďa Prášek. Jednak tím, že ho nevidíte dva roky a najednou vystřihne dvě akce za dva dny, ale hlavně tím, jaký je skvělý vypravěč svých životních příběhů. Na chvíli se objevila také modrá Lenka účtenka, ale ta je bohužel ve smutku, poté co jí zjevně opustil přítel. Nepodařilo se nám ji rozesmát, tak jsme se ji alespoň snažili přesvědčit, že se nám stejně nelíbil a že zase bude líp (už aby to bylo). Kolem desáté jsme se začali zvedat a konečně vyrazili na avizovaný pochod. Naše nové křepelky totiž byly už od osmi připravené pochodovat (téměř zakleknuté ve startovacích blocích) a co chvíli hlásily, že úplně nejvíc je z toho pochodu bolí zadek . Tak se konečně dočkaly. Prošli jsme Mladé a došli k řece Malši, tam jsme dostali žízeň. Chtěli jsme si dát pivo u stánku v zahradě u řeky, ale byli jsme odmítnuti s tím, že již zavírají. Tak jsme pokračovali dále. Další stánek, kde jsme se chtěli občerstvit byl již také zavřený. Nakonec jsme po cyklostezce kolem Malše došli až ke KD Slávie (Armáďák), tam nás Láďa "Hawran" zatáhl do jeho "rodného" klubu, jak říkal. Takže jsme nakonec ještě poseděli a popili tam. Jelikož je to hudební klub, tak nad naším stolem byl na stropě přidělaný nějaký dechový nástroj, coby dekorace. Nikdo z nás neuhádl, o jaký nástroj se jedná, až při odchodu nám řekli, že je to "tuba". Pak již zbývalo jen dojít na slepé rameno ke "Klikovi" a tam se rozloučit. Klárka a Zuzka tam měly "zaparkovaný" u klandru zamknutý kola (dobrý nápad), takže byly doma nejdříve.
Další, již 28. Pochod za úplňku je naplánován na čtvrtek 19. září na Včelné, v restauraci U Kaštanu. Nezapomeňte si lístek na MHD !!! Ze Včelné totiž popojedeme busem na Lidickou a odtud budeme okolo Meťáku a Vltavy pochodovat zase "ke Klikovi".
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8743 (20130830) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Na to, že se jednalo o prázdninový úplněk, které bývají z důvodu dovolených početně slabší, se nás sešlo docela dost, celkem šestnáct. Bylo poměrně hezky, takže jsme nejprve poseděli venku. Až do doby, kdy se jednak začalo stmívat a ochladilo se, a jednak už jsme se všichni na venkovní posezení nevešli, poté jsme se tedy přesunuli dovnitř, do zamluveného salonku. Zábava opět nevázla, škoda jen, že Radek H. nestačil dojet pro kytaru, když Pardál je v letních měsících mimo město (poustevničí přes prázdniny na chalupě rodičů někde v lesích u Zbytin a do civilizace se vydává pouze pokud si jde k lékaři pro silnější antidepresiva), takže nám nemá kdo zabrnkat. Opět překvapil Láďa Prášek. Jednak tím, že ho nevidíte dva roky a najednou vystřihne dvě akce za dva dny, ale hlavně tím, jaký je skvělý vypravěč svých životních příběhů. Na chvíli se objevila také modrá Lenka účtenka, ale ta je bohužel ve smutku, poté co jí zjevně opustil přítel. Nepodařilo se nám ji rozesmát, tak jsme se ji alespoň snažili přesvědčit, že se nám stejně nelíbil a že zase bude líp (už aby to bylo). Kolem desáté jsme se začali zvedat a konečně vyrazili na avizovaný pochod. Naše nové křepelky totiž byly už od osmi připravené pochodovat (téměř zakleknuté ve startovacích blocích) a co chvíli hlásily, že úplně nejvíc je z toho pochodu bolí zadek . Tak se konečně dočkaly. Prošli jsme Mladé a došli k řece Malši, tam jsme dostali žízeň. Chtěli jsme si dát pivo u stánku v zahradě u řeky, ale byli jsme odmítnuti s tím, že již zavírají. Tak jsme pokračovali dále. Další stánek, kde jsme se chtěli občerstvit byl již také zavřený. Nakonec jsme po cyklostezce kolem Malše došli až ke KD Slávie (Armáďák), tam nás Láďa "Hawran" zatáhl do jeho "rodného" klubu, jak říkal. Takže jsme nakonec ještě poseděli a popili tam. Jelikož je to hudební klub, tak nad naším stolem byl na stropě přidělaný nějaký dechový nástroj, coby dekorace. Nikdo z nás neuhádl, o jaký nástroj se jedná, až při odchodu nám řekli, že je to "tuba". Pak již zbývalo jen dojít na slepé rameno ke "Klikovi" a tam se rozloučit. Klárka a Zuzka tam měly "zaparkovaný" u klandru zamknutý kola (dobrý nápad), takže byly doma nejdříve.
Další, již 28. Pochod za úplňku je naplánován na čtvrtek 19. září na Včelné, v restauraci U Kaštanu. Nezapomeňte si lístek na MHD !!! Ze Včelné totiž popojedeme busem na Lidickou a odtud budeme okolo Meťáku a Vltavy pochodovat zase "ke Klikovi".
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8743 (20130830) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Diskuze ↓ Otakar aréna 20. 8. 2013 19.00 hod. - WEEKEND (country)
Otakar aréna 20. 8. 2013 19.00 hod. - WEEKEND (country)
20.8.2013
Úterní WEEKEND na českobudějovické Otakar aréně se nad očekávání vydařil. Nejen že country kapela hrála moc hezky a dlouho, ale i počasí se k večeru konečně umoudřilo. Když nepočítám Šárku, která tam byla za jiný gang, tak se nás sešlo devět. Nečekaně se, asi po roce a půl, zase objevil dokonce Vláďa Prášek. Bohoušek s Honzou sice pendlovali mezi koncertem a hospodou v Hroznovce, kde nalévali pivo za deset Kč, v rámci oslav Bernarda (humpoleckého) ale to nevadilo, protože tři nové členky naší skupiny (Zuzka, Klárka a Alča) celkem úspěšně bavily zbytek posluchačů koncertu a celé náměstí svými pohybovými kreacemi (rozumněj tancem) a hlasitým povzbuzováním účinkujících. K tomu jim pomohla láhev slivovice, kterou donesly, když před tím říkaly, že si jdou koupit jen malé pivo, a jejíž obsah následně zmizel během několika minut. Potom teprve došlo i na ta malá piva . Cestou z hokeje se zastavil ještě Láďa "Hawran". Když jsem viděl, jak se akcička úspěšně rozjíždí, litoval jsem, že nemám s sebou foťák, ale Láďa snad nějakou fotku vyrobil mobilem. Tak pokud se mu povedla, doufám, že ji k příspěvku dodá. Hned jsme se domluvili na středečním 27. Pochodu za úplňku, že se sejdeme v Mladém, v restauraci U Maxe a ve čtvrtek večer si koncert na Otakar aréně zopakujeme, tentokrát bude hrát folková skupina Bonsai č.3.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8743 (20130830) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
20.8.2013
Úterní WEEKEND na českobudějovické Otakar aréně se nad očekávání vydařil. Nejen že country kapela hrála moc hezky a dlouho, ale i počasí se k večeru konečně umoudřilo. Když nepočítám Šárku, která tam byla za jiný gang, tak se nás sešlo devět. Nečekaně se, asi po roce a půl, zase objevil dokonce Vláďa Prášek. Bohoušek s Honzou sice pendlovali mezi koncertem a hospodou v Hroznovce, kde nalévali pivo za deset Kč, v rámci oslav Bernarda (humpoleckého) ale to nevadilo, protože tři nové členky naší skupiny (Zuzka, Klárka a Alča) celkem úspěšně bavily zbytek posluchačů koncertu a celé náměstí svými pohybovými kreacemi (rozumněj tancem) a hlasitým povzbuzováním účinkujících. K tomu jim pomohla láhev slivovice, kterou donesly, když před tím říkaly, že si jdou koupit jen malé pivo, a jejíž obsah následně zmizel během několika minut. Potom teprve došlo i na ta malá piva . Cestou z hokeje se zastavil ještě Láďa "Hawran". Když jsem viděl, jak se akcička úspěšně rozjíždí, litoval jsem, že nemám s sebou foťák, ale Láďa snad nějakou fotku vyrobil mobilem. Tak pokud se mu povedla, doufám, že ji k příspěvku dodá. Hned jsme se domluvili na středečním 27. Pochodu za úplňku, že se sejdeme v Mladém, v restauraci U Maxe a ve čtvrtek večer si koncert na Otakar aréně zopakujeme, tentokrát bude hrát folková skupina Bonsai č.3.
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8743 (20130830) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Diskuze ↓ Vloženo 30.08.2013
Hluboká nad Vltavou 22. 7. 2013 18.00 hod. - 26. Pochod za úplňku
Úplněk s podnázvem : "A tak hezky to začalo ."
Byl krásný den, tak jsme naplánovali cyklistický "pochod" za úplňku. Postupně jsme se sjížděli na náměstí na Hluboké, na předzahrádce Švejk restaurantu.
Jelikož se mi předběžně přihlásilo pouze asi osm lidí, zamluvil jsem přiměřený počet míst právě zde. Jenže na místě se nás nakonec "sjelo" patnáct, takže místa nestačila, resp. seděli bychom poměrně daleko od sebe, tak jsme si posunuli pár židlí. Žádné velké manévry.
To jsme ale neměli dělat. V ten moment přiletěl asi 20-ti letý číšník, mimochodem mimořádně arogantní a sebevědomý hošík, až jsme z jeho jednání nabyli dojmu, že by klidně mohl mít příjmení Schwarzenberg a patří mu minimálně půlka Hluboké, a začal vyvádět jako pominutý, jak jsme si mohli dovolit šoupat židlemi. Zažili jsme už ledacos, ale tak, jako zde "platí" Náš zákazník (host), náš pán!, tak to tedy ještě nikdy a nikde.
Abych byl spravedlivý, musím na obranu toho smrada uvést, že mne upozorňoval, už když jsem zamlouval místa, že nebude možné přemisťovat (srážet k sobě) stoly. To jsme ovšem beze zbytku dodrželi a o tom, že nelze přemístit ani židli nepadlo jediné slovo! Konflikt, kterému přihlížel stejný počet zbylých hostů jako bylo nás, skončil tím, že nám bylo sděleno, že se můžeme klidně sebrat a vypadnout. To nám ovšem nemusí nikdo říkat dvakrát, odešli bychom každopádně i bez tohoto doporučení.
Pingl, co si z poloprázdné restaurace ještě půlku hostů sám vyhodí, je v dnešní době asi i na "hlubocké" poměry celkem zajímavý úkaz, hodný shlédnutí, přesto doporučuji, pouze přes plot předzahrádky z venkovní strany !
Jinak se Švejk restaurantu vyhněte velikým obloukem !
Je to tam taková povedená "ŠVEJKOVINA".
Takže kolem půl desáté večerní jsme se zvedli a popošli pár desítek metrů do restaurace SHANGHAI. Název jasně napovídá komu patří. Také venkovní posezení, také pro nás nevhodně rozmístěné nejen židle, ale i stoly. Na náš nesmělý dotaz (po prožitém traumatu v sousední restauraci), zda si je smíme upravit podle našich představ, pouze široký úsměv droboučké Vietnamky a prý : " Ano, ano, nic není problém, dělejte si co chcete." Jakmile jsme se konečně usadili, okamžitě kolem nás i s manželem začali kmitat. O 25 metrů vedle úplně jiný svět . To nestačíte čumět !
U Švejka si ne všichni stihli dát něco k jídlu, takže těsně po desáté hodině začaly objednávky typu : jeden jarní závitek . Mezitím jsem potřeboval na toaletu, která ovšem byla uvnitř a bylo nutné projít okolo kuchyně. Takže jsem si všiml, že celá kuchyň už byla umytá a uklizená, zhasnuto a nikde nikdo. V momentě, kdy někteří projevili zájem něco pojíst, někam droboučká Vietnamka zatelefonovala. Do pěti minut v té již vydrhnuté a zavřené kuchyni stáli dva ustrojení kuchaři a ještě zřejmě dcera majitelů, která jim pomáhala obsluhovat, a normálně vařili, co my jsme si poroučeli. Naštěstí nás tam pak povečeřelo ještě docela dost, protože v momentě, kdy odněkud jen kvůli nám naklušou ve svém volnu dva kuchaři a objednávky začínají jedním jarním závitkem, mne docela omývali .
Umíte si něco podobného představit v české hospodě? Tam vás nejspíš uklízečka "natře" špinavým mokrým hadrem po zádech .
Takže nakonec byl náš negativní zážitek přehlušen neskutečnou ochotou a slušností. Kouzlo úspěchu Vietnamců se rozhodně neskrývá pouze v neplacení daní .
Minimálně v restauraci Shanghai na hlubockém náměstí jsou toho jasným důkazem.
Pak již následovala krásná romantická projížďka po cyklostezce kolem řeky, za mimořádně intenzivního svitu měsíce v úplňku, do postýlek .
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8743 (20130830) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Úplněk s podnázvem : "A tak hezky to začalo ."
Byl krásný den, tak jsme naplánovali cyklistický "pochod" za úplňku. Postupně jsme se sjížděli na náměstí na Hluboké, na předzahrádce Švejk restaurantu.
Jelikož se mi předběžně přihlásilo pouze asi osm lidí, zamluvil jsem přiměřený počet míst právě zde. Jenže na místě se nás nakonec "sjelo" patnáct, takže místa nestačila, resp. seděli bychom poměrně daleko od sebe, tak jsme si posunuli pár židlí. Žádné velké manévry.
To jsme ale neměli dělat. V ten moment přiletěl asi 20-ti letý číšník, mimochodem mimořádně arogantní a sebevědomý hošík, až jsme z jeho jednání nabyli dojmu, že by klidně mohl mít příjmení Schwarzenberg a patří mu minimálně půlka Hluboké, a začal vyvádět jako pominutý, jak jsme si mohli dovolit šoupat židlemi. Zažili jsme už ledacos, ale tak, jako zde "platí" Náš zákazník (host), náš pán!, tak to tedy ještě nikdy a nikde.
Abych byl spravedlivý, musím na obranu toho smrada uvést, že mne upozorňoval, už když jsem zamlouval místa, že nebude možné přemisťovat (srážet k sobě) stoly. To jsme ovšem beze zbytku dodrželi a o tom, že nelze přemístit ani židli nepadlo jediné slovo! Konflikt, kterému přihlížel stejný počet zbylých hostů jako bylo nás, skončil tím, že nám bylo sděleno, že se můžeme klidně sebrat a vypadnout. To nám ovšem nemusí nikdo říkat dvakrát, odešli bychom každopádně i bez tohoto doporučení.
Pingl, co si z poloprázdné restaurace ještě půlku hostů sám vyhodí, je v dnešní době asi i na "hlubocké" poměry celkem zajímavý úkaz, hodný shlédnutí, přesto doporučuji, pouze přes plot předzahrádky z venkovní strany !
Jinak se Švejk restaurantu vyhněte velikým obloukem !
Je to tam taková povedená "ŠVEJKOVINA".
Takže kolem půl desáté večerní jsme se zvedli a popošli pár desítek metrů do restaurace SHANGHAI. Název jasně napovídá komu patří. Také venkovní posezení, také pro nás nevhodně rozmístěné nejen židle, ale i stoly. Na náš nesmělý dotaz (po prožitém traumatu v sousední restauraci), zda si je smíme upravit podle našich představ, pouze široký úsměv droboučké Vietnamky a prý : " Ano, ano, nic není problém, dělejte si co chcete." Jakmile jsme se konečně usadili, okamžitě kolem nás i s manželem začali kmitat. O 25 metrů vedle úplně jiný svět . To nestačíte čumět !
U Švejka si ne všichni stihli dát něco k jídlu, takže těsně po desáté hodině začaly objednávky typu : jeden jarní závitek . Mezitím jsem potřeboval na toaletu, která ovšem byla uvnitř a bylo nutné projít okolo kuchyně. Takže jsem si všiml, že celá kuchyň už byla umytá a uklizená, zhasnuto a nikde nikdo. V momentě, kdy někteří projevili zájem něco pojíst, někam droboučká Vietnamka zatelefonovala. Do pěti minut v té již vydrhnuté a zavřené kuchyni stáli dva ustrojení kuchaři a ještě zřejmě dcera majitelů, která jim pomáhala obsluhovat, a normálně vařili, co my jsme si poroučeli. Naštěstí nás tam pak povečeřelo ještě docela dost, protože v momentě, kdy odněkud jen kvůli nám naklušou ve svém volnu dva kuchaři a objednávky začínají jedním jarním závitkem, mne docela omývali .
Umíte si něco podobného představit v české hospodě? Tam vás nejspíš uklízečka "natře" špinavým mokrým hadrem po zádech .
Takže nakonec byl náš negativní zážitek přehlušen neskutečnou ochotou a slušností. Kouzlo úspěchu Vietnamců se rozhodně neskrývá pouze v neplacení daní .
Minimálně v restauraci Shanghai na hlubockém náměstí jsou toho jasným důkazem.
Pak již následovala krásná romantická projížďka po cyklostezce kolem řeky, za mimořádně intenzivního svitu měsíce v úplňku, do postýlek .
ViP
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8743 (20130830) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Diskuze ↓ Eliášova štola 23.6. 2013
Eliášova štola 23.6. 2013
Konečně nastalo dlouho očekávané léto a naše skupina vyrazila do Lišova. Vydali jsme se směrem na Čankov a rozcestí Pod Vlčí jámou. Po pár minutách se za našimi zády objevil krásný výhled na město. Pokračovali jsme dál a postupně odkládali oblečení, protože počasí bylo opravdu pěkné. Nebýt Věry H. a její navigace, nevěděli bychom, že jdeme kousek od velkého množství pohanských mohyl. Sice jsme museli sejít z turistické trasy, ale všichni jsme hledali mohyly s nadšením. Děti proto, že nevěděly co to je a my ostatní jsme se báli, aby se nám Věra H. neztratila i s navigací někde v lesním masivu. Jen Radek H. brblal něco o nemožném geocachingu. Mohyl bylo opravdu hodně a protože hrozilo, že je děti začnou vykrádat, pokračovali jsme po zelené trase do Červeného Újezdce . Bylo po poledni, čas oběda. Našli jsme vhodné místo a rozdělali oheň, upekli dobroty a odpočinuli si. Pak cestou směrem na Kyselou Vodu Honza vyprávěl, jak do místních lesů chodil jako kluk s tatínkem na houby a kolik jich rostlo. Když jsme šli kolem potoka, sledovali jsme spoušť, kterou napáchaly poslední povodně. Na Borku udělal Víťa obřad mytí nohou a konečně jsme mohli dojít do cíle našeho výletu, do Úsilného, kde nás čekala prohlídka Eliášovy štoly. Čekání na prohlídku jsme si zpříjemnili ve Starověké chýši. Společnost nám dělali místní štamgasti a hlasitá hudba. Hudba se na naše přání ztišila, štamgasti bohužel ne, což nás odradilo od původního plánu po prohlídce štoly se do „chýše“ opět vrátit a pokračovat zde „Úplňkem“ do večerních hodin. Někteří si objednali česnekovou polévku, která byla opravdu česneková. Jedinou chybou byla dřevěná lžíce, kterou se dala do pusy dopravit polévka po kapkách. Někteří hladovci neměli trpělivost a polévku jednoduše vypili. Nastal čas prohlídky odvodňovací štoly. Vyfasovali jsme přilbu a svítilnu, kdo chtěl, dostal i pláštěnku. Bohouškovi se vzrušením tak rozbušilo srdce, že mu začal silně krvácet malíček, který si zranil při výrobě klacku na opékání buřtů. Jeho žlutá přilba se barvila do ruda. Po ošetření jsme se konečně přesunuli do štoly, která kdysi sloužila jako odvodňovací při těžbě stříbra v dolech pod Adamovem a Rudolfovem. Prostory byly stísněné a pro někoho, komu málo svítila baterka, i tmavé. Náš průvodce nám popisoval těžkou práci při ražení a upozorňoval nás na krásná sintrová brčka na stropě. Při pochodu velmi úzkou a nízkou částí chodby bylo slyšet hlasité výskání, jak nám na rozpálená těla kapala ledová voda a jak vysocí kamarádi drhli přilbou o strop. Příští návštěvníky musím uklidnit, sintrová brčka na stropě zůstala neporušena. Na konci prohlídky nám dal průvodce ochutnat výbornou léčivou vodu a vyšli jsme u fotbalového hřiště ven. Duchapřítomná Věra S. popadla Bohouškovu přilbu, přesprintovala celý fotbalový stadion a u zavlažovače trávy zakrvácenou přilbu umyla. Poté, co jsme byli upozorněni na místní krásy a zajímavosti obce, jsme odevzdali zapůjčené věci, rozloučili se s panem průvodcem a vyrazili kolem Voselného rybníka do Nemacic na MHD. Na konci obce se pásli dva osli, symbol Úsilného. Ahoj v září na sv. Václava, kdy se bude na návsi v Úsilném slavnostně odhalovat nová kašna, ze které ten den poteče pivo! Pak už jen dobrá voda z podzemí.
černá Lenka
Konečně nastalo dlouho očekávané léto a naše skupina vyrazila do Lišova. Vydali jsme se směrem na Čankov a rozcestí Pod Vlčí jámou. Po pár minutách se za našimi zády objevil krásný výhled na město. Pokračovali jsme dál a postupně odkládali oblečení, protože počasí bylo opravdu pěkné. Nebýt Věry H. a její navigace, nevěděli bychom, že jdeme kousek od velkého množství pohanských mohyl. Sice jsme museli sejít z turistické trasy, ale všichni jsme hledali mohyly s nadšením. Děti proto, že nevěděly co to je a my ostatní jsme se báli, aby se nám Věra H. neztratila i s navigací někde v lesním masivu. Jen Radek H. brblal něco o nemožném geocachingu. Mohyl bylo opravdu hodně a protože hrozilo, že je děti začnou vykrádat, pokračovali jsme po zelené trase do Červeného Újezdce . Bylo po poledni, čas oběda. Našli jsme vhodné místo a rozdělali oheň, upekli dobroty a odpočinuli si. Pak cestou směrem na Kyselou Vodu Honza vyprávěl, jak do místních lesů chodil jako kluk s tatínkem na houby a kolik jich rostlo. Když jsme šli kolem potoka, sledovali jsme spoušť, kterou napáchaly poslední povodně. Na Borku udělal Víťa obřad mytí nohou a konečně jsme mohli dojít do cíle našeho výletu, do Úsilného, kde nás čekala prohlídka Eliášovy štoly. Čekání na prohlídku jsme si zpříjemnili ve Starověké chýši. Společnost nám dělali místní štamgasti a hlasitá hudba. Hudba se na naše přání ztišila, štamgasti bohužel ne, což nás odradilo od původního plánu po prohlídce štoly se do „chýše“ opět vrátit a pokračovat zde „Úplňkem“ do večerních hodin. Někteří si objednali česnekovou polévku, která byla opravdu česneková. Jedinou chybou byla dřevěná lžíce, kterou se dala do pusy dopravit polévka po kapkách. Někteří hladovci neměli trpělivost a polévku jednoduše vypili. Nastal čas prohlídky odvodňovací štoly. Vyfasovali jsme přilbu a svítilnu, kdo chtěl, dostal i pláštěnku. Bohouškovi se vzrušením tak rozbušilo srdce, že mu začal silně krvácet malíček, který si zranil při výrobě klacku na opékání buřtů. Jeho žlutá přilba se barvila do ruda. Po ošetření jsme se konečně přesunuli do štoly, která kdysi sloužila jako odvodňovací při těžbě stříbra v dolech pod Adamovem a Rudolfovem. Prostory byly stísněné a pro někoho, komu málo svítila baterka, i tmavé. Náš průvodce nám popisoval těžkou práci při ražení a upozorňoval nás na krásná sintrová brčka na stropě. Při pochodu velmi úzkou a nízkou částí chodby bylo slyšet hlasité výskání, jak nám na rozpálená těla kapala ledová voda a jak vysocí kamarádi drhli přilbou o strop. Příští návštěvníky musím uklidnit, sintrová brčka na stropě zůstala neporušena. Na konci prohlídky nám dal průvodce ochutnat výbornou léčivou vodu a vyšli jsme u fotbalového hřiště ven. Duchapřítomná Věra S. popadla Bohouškovu přilbu, přesprintovala celý fotbalový stadion a u zavlažovače trávy zakrvácenou přilbu umyla. Poté, co jsme byli upozorněni na místní krásy a zajímavosti obce, jsme odevzdali zapůjčené věci, rozloučili se s panem průvodcem a vyrazili kolem Voselného rybníka do Nemacic na MHD. Na konci obce se pásli dva osli, symbol Úsilného. Ahoj v září na sv. Václava, kdy se bude na návsi v Úsilném slavnostně odhalovat nová kašna, ze které ten den poteče pivo! Pak už jen dobrá voda z podzemí.
černá Lenka
Diskuze ↓ Vloženo 15.07.2013
Z Lišova do Úsilného na prohlídku Eliášovy štoly 23.6.2013
Tentokrát jsme udělali změnu. Sobotu jsme vyměnili za neděli, kdy jsme vyrazili pěšky z Lišova, přes Červený Újezdec, do Úsilného na prohlídku Eliášovy štoly.
Sešli jsme se na autobusovém nádraží v počtu 19 lidí a vyrazili na výlet. V Lišově jsme vystoupili na Přívorce a vydali se po modré turistické značce. Po 3 km pochodu polní a luční cestou, jsme přešli na zelenou směr Červený Újezdec. Ještě před obcí, v blízkosti vrchu Vávra, jsme vypátrali podle Věry navigace, mohylové pohřebiště z pohanské doby. Je zde asi 80 hrobů. Mohyly jsou dobře patrné z vyvýšeniny v lese.
V Červeném Újezdci jsme si na návsi odpočinuli a vyrazili dál hezkou luční krajinou. U haldy, která zbyla z těžby antracitového uhlí v dole Etna, který je již dávno uzavřen, jsme odbočili do lesa. Zde jsme si na cestě udělali ohniště a opekli špekáčky a jiné dobroty, které jsme si za tímto účelem vzali s sebou.
Po posilnění a odpočinku jsme pokračovali dál lesem za cílem naší cesty. Velký kus cesty jsme šli podél potoka Kyselá voda. Prý zde roste, když je správná doba, plno hub. Kdysi zde vedla, dle pamětníka (Honza M.), který šel s námi, železnice. Dnes zde po ní není ani památky. Před 14 dny, kdy byly na Budějovicku záplavy, zde musela voda z potoka řádit. Viděli jsme utržené břehy, vyvrácené stromy, voda se valila přes mostky, které ale na štěstí pro nás, vydržely.
Okolo třetí hodiny odpoledne jsme dorazili do Úsilného, cíle naší cesty. Na čtvrtou hodinu byla naše skupina objednána na prohlídku Eliášovy štoly, na kterou jsme se všichni těšili. Hodinku, která nám chyběla do prohlídky, jsme vyplnili posezením na terase místní stylové hospůdky „ Starověká chýše“.
V čase prohlídky jsme se sešli s průvodcem Eliášovou štolou, vyfasovali žluté přilby a baterky na svícení. Ještě před vstupem do štoly, který se nachází přímo v obci, jsme se dozvěděli, že štola měla řešit koncem 16. st., kdy se v nedalekých Hůrách a Rudolfově těžilo stříbro, potíže s odvodňováním stříbrných dolů. Asi 350 m úzké chodby jsme prošli po ocelových roštech, ne vždy suchou nohou, protože zde tekla voda. Polovinu cesty jsme museli jít v předklonu. Na konci prohlídkové trasy jsme se dozvěděli, že voda protékající štolou, posloužila na začátku 20.st. i jako zdroj kvalitní pitné vody. Vodu jsme mohli i ochutnat. Odevzdali jsme helmy a baterky a pokračovali pěšky na MHD do Nemanic, kde jsme se rozloučili.
Ušli jsme celkem asi 15 km, počasí bylo parádní, sluníčko, ale žádné vedro, prostě další prima výlet.
Jana FLR
Tentokrát jsme udělali změnu. Sobotu jsme vyměnili za neděli, kdy jsme vyrazili pěšky z Lišova, přes Červený Újezdec, do Úsilného na prohlídku Eliášovy štoly.
Sešli jsme se na autobusovém nádraží v počtu 19 lidí a vyrazili na výlet. V Lišově jsme vystoupili na Přívorce a vydali se po modré turistické značce. Po 3 km pochodu polní a luční cestou, jsme přešli na zelenou směr Červený Újezdec. Ještě před obcí, v blízkosti vrchu Vávra, jsme vypátrali podle Věry navigace, mohylové pohřebiště z pohanské doby. Je zde asi 80 hrobů. Mohyly jsou dobře patrné z vyvýšeniny v lese.
V Červeném Újezdci jsme si na návsi odpočinuli a vyrazili dál hezkou luční krajinou. U haldy, která zbyla z těžby antracitového uhlí v dole Etna, který je již dávno uzavřen, jsme odbočili do lesa. Zde jsme si na cestě udělali ohniště a opekli špekáčky a jiné dobroty, které jsme si za tímto účelem vzali s sebou.
Po posilnění a odpočinku jsme pokračovali dál lesem za cílem naší cesty. Velký kus cesty jsme šli podél potoka Kyselá voda. Prý zde roste, když je správná doba, plno hub. Kdysi zde vedla, dle pamětníka (Honza M.), který šel s námi, železnice. Dnes zde po ní není ani památky. Před 14 dny, kdy byly na Budějovicku záplavy, zde musela voda z potoka řádit. Viděli jsme utržené břehy, vyvrácené stromy, voda se valila přes mostky, které ale na štěstí pro nás, vydržely.
Okolo třetí hodiny odpoledne jsme dorazili do Úsilného, cíle naší cesty. Na čtvrtou hodinu byla naše skupina objednána na prohlídku Eliášovy štoly, na kterou jsme se všichni těšili. Hodinku, která nám chyběla do prohlídky, jsme vyplnili posezením na terase místní stylové hospůdky „ Starověká chýše“.
V čase prohlídky jsme se sešli s průvodcem Eliášovou štolou, vyfasovali žluté přilby a baterky na svícení. Ještě před vstupem do štoly, který se nachází přímo v obci, jsme se dozvěděli, že štola měla řešit koncem 16. st., kdy se v nedalekých Hůrách a Rudolfově těžilo stříbro, potíže s odvodňováním stříbrných dolů. Asi 350 m úzké chodby jsme prošli po ocelových roštech, ne vždy suchou nohou, protože zde tekla voda. Polovinu cesty jsme museli jít v předklonu. Na konci prohlídkové trasy jsme se dozvěděli, že voda protékající štolou, posloužila na začátku 20.st. i jako zdroj kvalitní pitné vody. Vodu jsme mohli i ochutnat. Odevzdali jsme helmy a baterky a pokračovali pěšky na MHD do Nemanic, kde jsme se rozloučili.
Ušli jsme celkem asi 15 km, počasí bylo parádní, sluníčko, ale žádné vedro, prostě další prima výlet.
Jana FLR
Diskuze ↓ 16.6.2013 - Honzíkovy ....sáté narozeniny
16.6.2013 - Honzíkovy ....sáté narozeniny
Diskuze ↓ Červené blato podruhé.....
Červené blato podruhé.....
Diskuze ↓ Červené blato 8.6. 2013
Červené blato 8.6. 2013
Je sobota 8. června 2013. Povodňová vlna, která po
několikadenních vydatných deštích zaplavila téměř celé Čechy, pomalu opouští po
Labi naše území. A my se ráno, v obavách, které ještě přiživil Viktor T.
poplašnou zprávou, že ještě ve čtvrtek tam stál metr vody, vydáváme na výlet do
Národní přírodní rezervace Červené Blato v očekávání, zda se výlet nezmění
pouze v avizované bláto … Nakonec se tak nestalo, i když místy bylo na
cestách ještě vody dost a dost. Ale počasí nám po celý den přálo a podmáčené úseky
cesty bylo vždy kudy obejít.
Sešlo se nás ráno deset a tři krabice buchet. Radka
upekla tvarohové řezy, modrá Lenka rebarborový koláč a Věra povidlové buchty, které
si přinesla jako příruční zavazadlo v osvědčené červené reklamní síťovce, takže
jsme se cpali buchtama po celou cestu vlakem do Jakule (u Nových Hradů).
Odtud jsme se vydali lesní cestou až k Červenému
Blatu. Rezervací vede naučná stezka s několika zastaveními. Měli jsme
štěstí, protože všechny významné rostliny právě kvetly
a bylo jich tam tolik, že to byl opravdu krásný a
zvláštní pohled. Věra chtěla vidět, jak
vypadá rašelina, takže neustále vrtala klackem do bahna. Modrá Lenka na závěr
naučné okružní stezky dostala ke svým dvěma pérům, co si nosí na zádech, ještě
třetí péro do hlavy (oprava : do vlasů).
Pokračovali jsme po trase a v Jiříkově údolí
natrefili na moc pěknou hospodu, kde právě končila svatba. Chtěli jsme to těm zoufalcům ještě rozmluvit,
ale novomanželé už byli pryč, povalovalo se tam už jen pár posledních
svatebčanů. Pod pergolou jsme se tedy občerstvili (svatební) knedlíčkovou
polévkou a pivem. Honzovi po té kombinaci zázračně narostly nejprve vlasy a
následně vousy.
Na louce vedle hospody měli šikovné ohniště i se
sezením, kde nás nechali rozdělat oheň, na kterém si někteří nejprve opekli
špekáčky a ostatní poté ugrilovali donesené špízy nebo naložený hermelín. Jen
modrá Lenka s Mariánem vyráběli špízy až na místě z donesených
surovin. Prý v pátek večer měli „strašně moc práce“ a nestihli to. S modrou
Lenkou jsem si proto dal u lavičky pro jistotu pár otčenášů za její hříchy.
Pro točené jsme to měli jen pár kroků, takže špízy
jsme průběžně podlévali.
Po grilovačce jsme vyrazili trošku těžším podmáčeným
terénem, nejprve k rybníku Xerr, pak jsme v lese na rozcestí U
obelisku narazili na prázdnou chatičku, před kterou jsme udělali společné foto.
Odtud už jsme to měli jenom kousek do Petříkova na
zpáteční vlak. Ale před odjezdem se nám ještě podařilo v Petříkově objevit
pěknou hospůdku, kde jsme si na závěr dali pivo, limo nebo nanuka. Slávek si
jich asi dal více, protože nevím, co pak při čekání na vlak na peróně řešil
s Věrou … (viz. foto). Pokud mi to nebude schopen nějak rozumně vysvětlit,
asi ho čeká vytýkací dopis, což se de facto rovná trestu smrti !
ViP
Je sobota 8. června 2013. Povodňová vlna, která po
několikadenních vydatných deštích zaplavila téměř celé Čechy, pomalu opouští po
Labi naše území. A my se ráno, v obavách, které ještě přiživil Viktor T.
poplašnou zprávou, že ještě ve čtvrtek tam stál metr vody, vydáváme na výlet do
Národní přírodní rezervace Červené Blato v očekávání, zda se výlet nezmění
pouze v avizované bláto … Nakonec se tak nestalo, i když místy bylo na
cestách ještě vody dost a dost. Ale počasí nám po celý den přálo a podmáčené úseky
cesty bylo vždy kudy obejít.
Sešlo se nás ráno deset a tři krabice buchet. Radka
upekla tvarohové řezy, modrá Lenka rebarborový koláč a Věra povidlové buchty, které
si přinesla jako příruční zavazadlo v osvědčené červené reklamní síťovce, takže
jsme se cpali buchtama po celou cestu vlakem do Jakule (u Nových Hradů).
Odtud jsme se vydali lesní cestou až k Červenému
Blatu. Rezervací vede naučná stezka s několika zastaveními. Měli jsme
štěstí, protože všechny významné rostliny právě kvetly
a bylo jich tam tolik, že to byl opravdu krásný a
zvláštní pohled. Věra chtěla vidět, jak
vypadá rašelina, takže neustále vrtala klackem do bahna. Modrá Lenka na závěr
naučné okružní stezky dostala ke svým dvěma pérům, co si nosí na zádech, ještě
třetí péro do hlavy (oprava : do vlasů).
Pokračovali jsme po trase a v Jiříkově údolí
natrefili na moc pěknou hospodu, kde právě končila svatba. Chtěli jsme to těm zoufalcům ještě rozmluvit,
ale novomanželé už byli pryč, povalovalo se tam už jen pár posledních
svatebčanů. Pod pergolou jsme se tedy občerstvili (svatební) knedlíčkovou
polévkou a pivem. Honzovi po té kombinaci zázračně narostly nejprve vlasy a
následně vousy.
Na louce vedle hospody měli šikovné ohniště i se
sezením, kde nás nechali rozdělat oheň, na kterém si někteří nejprve opekli
špekáčky a ostatní poté ugrilovali donesené špízy nebo naložený hermelín. Jen
modrá Lenka s Mariánem vyráběli špízy až na místě z donesených
surovin. Prý v pátek večer měli „strašně moc práce“ a nestihli to. S modrou
Lenkou jsem si proto dal u lavičky pro jistotu pár otčenášů za její hříchy.
Pro točené jsme to měli jen pár kroků, takže špízy
jsme průběžně podlévali.
Po grilovačce jsme vyrazili trošku těžším podmáčeným
terénem, nejprve k rybníku Xerr, pak jsme v lese na rozcestí U
obelisku narazili na prázdnou chatičku, před kterou jsme udělali společné foto.
Odtud už jsme to měli jenom kousek do Petříkova na
zpáteční vlak. Ale před odjezdem se nám ještě podařilo v Petříkově objevit
pěknou hospůdku, kde jsme si na závěr dali pivo, limo nebo nanuka. Slávek si
jich asi dal více, protože nevím, co pak při čekání na vlak na peróně řešil
s Věrou … (viz. foto). Pokud mi to nebude schopen nějak rozumně vysvětlit,
asi ho čeká vytýkací dopis, což se de facto rovná trestu smrti !
ViP
Diskuze ↓ 25.5. 2013 Dívčák a 25. pochod za úplňku
25.5. 2013 Dívčák a 25. pochod za úplňku
Přestože předpověď počasí nebyla nijak příznivá a spousta lidí hlásila na víkend jiné aktivity, sešlo se nás v sobotu ráno v hale vlakového nádraží devět, což není moc, ale vzhledem k tomu, jak mělo být ošklivě a pršet, je to ještě docela ucházející číslo, zejména s přihlédnutím k tomu, jak jsme celý den mokli na minulém výletě k Paštickému lomu a na zříceninu hradu Křikava. Tu sobotu to totiž celý den vypadalo, jako by na sever od Blatné bylo právě období monzunových dešťů.
V Černém Dubu přistoupil ještě Radek a bylo nás deset. Resp. deset nás bylo až od zastávky Hradce, Radek totiž podlehl charitě a pomáhal vystupovat nějaké babičce, až na poslední chvíli nastoupil do jiného vagónu, než ve kterém jsme byli mi, a jelikož historická souprava firmy ČD ( Času dost ) nebyla průchozí, protože jednotlivé vagóny spolu nebyly kompatibilní, tak na Hradcích musel vystoupit a nastoupit do "našeho" vagónu.
Vystoupili jsme v Třísově a zamířili k památné lípě, jejíž stáří bylo určeno na 650 let. Byla zde tedy vysazena za dob panování Karla IV. a v době, kdy započala stavba hradu Dívčí Kámen. Hned vedle lípy stojí krásná kaplička, která kvůli objemnosti a velikosti kmene musela být již dvakrát popostěhována.
Od kapličky jsme pokračovali na severní akropoli bývalého keltského oppida, kde bývala keltská svatyně. Dodnes je to na tomto místě patrné.
Pak jsme krásnou a hlubokou strží potůčku s malou kaskádou vodopádů sestoupili k bývalému hamru, kde je dnes hospůdka, která se ještě donedávna nazývala Staré časy. Zde jsme se občerstvili pivkem a česnečkou, Kuba malinovkou.
Pak jsme vyrazili směrem k Dívčáku. Cestou dostal Honza skvělý nápad vyškrábat se na Dívčí skálu a podívat se na zříceninu odsud. Což jsme také realizovali. Vzápětí následoval další Honzovo nápad, nesestupovat zpět pod Dívčák, ale pokračovat tzv. horní hřebenovkou směrem k Cábům, protože cestou je ještě několik výhledových míst na zříceninu, a sestoupit až někde tam. Takže zpět na cestu kolem řeky Vltavy jsme sestupovali příkrou skalní roklí, poté, co Honza konstatoval, že od dob, co tudy šel naposledy, se to tu tak změnilo, že vlastně netuší, kde přesně jsme. V tu chvíli jsme zavzpomínali na zimní sestup severní stěnou Libína. Tehdy Pardál prohlásil : "Pojďte za mnou, já to tu znám". A po 200 metrech se cesta ztratila ., následoval sestup v půl metru sněhu, který Pardálovi dodnes ne všichni odpustili !!! Dáda tehdy psychicky zkolabovala již na křížové cestě a začala se modlit u první kapličky, ke které se skutálela, Bohoušek si vylil vodu z bot a Olinka seděla v Prachaticích v hospodě, kam jsme putovali na tatráky, jen ve spodním prádle.
Na místě, kde na silvestrovské procházce opékáme buřty, jsme opět rozdělali oheň a každý si opekl, co si donesl. Pak už jsme pokračovali cestou okolo Vltavy, kde bylo mimochodem hodně bláta, až do Boršova. Těsně před Boršovem jsme se setkali s modrou Lenkou a jejím přítelem Marianem, kteří se nám vydali naproti, po krátkém uvítacím a seznamovacím ceremoniálku jsme uvažovali o přejmenování Lenky z modré na červenou ., ale za ten skvělý, ještě teplý, štrúdl, co nám upekla a donesla, jsme od dalších podobných ( předem domluvených ) akciček upustili. Společně jsme pak došli do hospody Pod skálou, kde na úspěšný výlet plynule navázal již 25. Pochod za úplňku, na který za námi dorazilo ještě několik dalších členů naší cestovatelské skupiny road.syndrome, naše békání doprovázel na kytaru Pardál střídavě s Radkem, takže akci lze hodnotit jako úspěšnou.
Přestože předpověď počasí nebyla nijak příznivá a spousta lidí hlásila na víkend jiné aktivity, sešlo se nás v sobotu ráno v hale vlakového nádraží devět, což není moc, ale vzhledem k tomu, jak mělo být ošklivě a pršet, je to ještě docela ucházející číslo, zejména s přihlédnutím k tomu, jak jsme celý den mokli na minulém výletě k Paštickému lomu a na zříceninu hradu Křikava. Tu sobotu to totiž celý den vypadalo, jako by na sever od Blatné bylo právě období monzunových dešťů.
V Černém Dubu přistoupil ještě Radek a bylo nás deset. Resp. deset nás bylo až od zastávky Hradce, Radek totiž podlehl charitě a pomáhal vystupovat nějaké babičce, až na poslední chvíli nastoupil do jiného vagónu, než ve kterém jsme byli mi, a jelikož historická souprava firmy ČD ( Času dost ) nebyla průchozí, protože jednotlivé vagóny spolu nebyly kompatibilní, tak na Hradcích musel vystoupit a nastoupit do "našeho" vagónu.
Vystoupili jsme v Třísově a zamířili k památné lípě, jejíž stáří bylo určeno na 650 let. Byla zde tedy vysazena za dob panování Karla IV. a v době, kdy započala stavba hradu Dívčí Kámen. Hned vedle lípy stojí krásná kaplička, která kvůli objemnosti a velikosti kmene musela být již dvakrát popostěhována.
Od kapličky jsme pokračovali na severní akropoli bývalého keltského oppida, kde bývala keltská svatyně. Dodnes je to na tomto místě patrné.
Pak jsme krásnou a hlubokou strží potůčku s malou kaskádou vodopádů sestoupili k bývalému hamru, kde je dnes hospůdka, která se ještě donedávna nazývala Staré časy. Zde jsme se občerstvili pivkem a česnečkou, Kuba malinovkou.
Pak jsme vyrazili směrem k Dívčáku. Cestou dostal Honza skvělý nápad vyškrábat se na Dívčí skálu a podívat se na zříceninu odsud. Což jsme také realizovali. Vzápětí následoval další Honzovo nápad, nesestupovat zpět pod Dívčák, ale pokračovat tzv. horní hřebenovkou směrem k Cábům, protože cestou je ještě několik výhledových míst na zříceninu, a sestoupit až někde tam. Takže zpět na cestu kolem řeky Vltavy jsme sestupovali příkrou skalní roklí, poté, co Honza konstatoval, že od dob, co tudy šel naposledy, se to tu tak změnilo, že vlastně netuší, kde přesně jsme. V tu chvíli jsme zavzpomínali na zimní sestup severní stěnou Libína. Tehdy Pardál prohlásil : "Pojďte za mnou, já to tu znám". A po 200 metrech se cesta ztratila ., následoval sestup v půl metru sněhu, který Pardálovi dodnes ne všichni odpustili !!! Dáda tehdy psychicky zkolabovala již na křížové cestě a začala se modlit u první kapličky, ke které se skutálela, Bohoušek si vylil vodu z bot a Olinka seděla v Prachaticích v hospodě, kam jsme putovali na tatráky, jen ve spodním prádle.
Na místě, kde na silvestrovské procházce opékáme buřty, jsme opět rozdělali oheň a každý si opekl, co si donesl. Pak už jsme pokračovali cestou okolo Vltavy, kde bylo mimochodem hodně bláta, až do Boršova. Těsně před Boršovem jsme se setkali s modrou Lenkou a jejím přítelem Marianem, kteří se nám vydali naproti, po krátkém uvítacím a seznamovacím ceremoniálku jsme uvažovali o přejmenování Lenky z modré na červenou ., ale za ten skvělý, ještě teplý, štrúdl, co nám upekla a donesla, jsme od dalších podobných ( předem domluvených ) akciček upustili. Společně jsme pak došli do hospody Pod skálou, kde na úspěšný výlet plynule navázal již 25. Pochod za úplňku, na který za námi dorazilo ještě několik dalších členů naší cestovatelské skupiny road.syndrome, naše békání doprovázel na kytaru Pardál střídavě s Radkem, takže akci lze hodnotit jako úspěšnou.
Diskuze ↓ KŘIKAVA A PAŠTICKÝ LOM 11.5.2013
KŘIKAVA A PAŠTICKÝ LOM 11.5.2013
Je sobota 11. května 2013 a vyrážíme i přes nepříznivou předpověď počasí plni optimismu na výlet do Paštik a na zříceninu hradu Křikava. Sešlo se nás sice jen osm, ale na výlet jsme se těšili – jako vždy. V 7,07 hodin jsem nastoupili do vlaku směr Praha. V Březnici bylo dost času na přestup do vláčku na Bezdědovice – počátek naší cesty. Čekání nám zpestřil Slávek svým žejdlíkem Becherovky, coby dodatečnou připomínkou jeho nedávných narozenin a svátku, ale také návštěva zámku Březnice, tedy spíš okolí zámku, parku a krásné bylinkové zahrádky. Pak jsme vlakem pokračovali do vesnice Bezdědovice a vydali se směrem na Paštiky, kde jsem si prohlédli krásný, i když trochu zanedbaný kostel. Cestou začalo pršet, ale my stále doufali, že se počasí umoudří – marně. Pršelo víc a víc, a tak z plánovaného koupání v romantickém Paštickém lomu nebylo nic. Snad jen kdyby tu byla „naše“ Olinka, zatoužila by po plavkách. Cestovali jsme dál kolem 400 let starého Ženatého dubu, jemuž dělá společnost Provdaná lípa. Nápad, že zde opečeme buřty a podobné laskominy, se neujal, a tak jsem dub nepodpálili. Na oběd přišla řada později, v lese cestou mezi vesnicemi Chobot a Černívsko. V Černívsku nás čekala prohlídka zříceniny hradu Křikava a focení mezi kameny místního Stonehenge. Cesta v dešti pak pokračovala lesem kolem kopce zvaného Černý háj, kde jsme se snažili mezi milionem krásných, mechem porostlých kamenů, najít jeskyni. Nenašli jsme. Ale od kolemjdoucí maminky s kočárkem Honza zjistil, že se jedná o jeskyni uměle vytvořenou, že bychom ji těžko hledali, a že stejně není nic moc. Tak jsme se vydali dál, směr Závišín a Bělčice. Tady se splnilo nejen Bohouškovo velké přání. Našli jsme otevřenou hospůdku – bylo v ní sucho a teplo, a také cukrárnu, kam kávy a zákusků-chtiví ihned zavítali. Domů jsme vyrazili vláčkem z místního nádraží a cestou ještě při přestupu ve Strakonicích stihli v oblíbené nádražní restauraci ještě jedno pivo, někteří limo. I přes nepřízeň počasí se výlet vydařil a nikdo se nám nerozpadl – což svědčí o tom, že nejsme z cukru a když se chce, ani bláto a déšť nám náladu a výlet nepokazí.
Je sobota 11. května 2013 a vyrážíme i přes nepříznivou předpověď počasí plni optimismu na výlet do Paštik a na zříceninu hradu Křikava. Sešlo se nás sice jen osm, ale na výlet jsme se těšili – jako vždy. V 7,07 hodin jsem nastoupili do vlaku směr Praha. V Březnici bylo dost času na přestup do vláčku na Bezdědovice – počátek naší cesty. Čekání nám zpestřil Slávek svým žejdlíkem Becherovky, coby dodatečnou připomínkou jeho nedávných narozenin a svátku, ale také návštěva zámku Březnice, tedy spíš okolí zámku, parku a krásné bylinkové zahrádky. Pak jsme vlakem pokračovali do vesnice Bezdědovice a vydali se směrem na Paštiky, kde jsem si prohlédli krásný, i když trochu zanedbaný kostel. Cestou začalo pršet, ale my stále doufali, že se počasí umoudří – marně. Pršelo víc a víc, a tak z plánovaného koupání v romantickém Paštickém lomu nebylo nic. Snad jen kdyby tu byla „naše“ Olinka, zatoužila by po plavkách. Cestovali jsme dál kolem 400 let starého Ženatého dubu, jemuž dělá společnost Provdaná lípa. Nápad, že zde opečeme buřty a podobné laskominy, se neujal, a tak jsem dub nepodpálili. Na oběd přišla řada později, v lese cestou mezi vesnicemi Chobot a Černívsko. V Černívsku nás čekala prohlídka zříceniny hradu Křikava a focení mezi kameny místního Stonehenge. Cesta v dešti pak pokračovala lesem kolem kopce zvaného Černý háj, kde jsme se snažili mezi milionem krásných, mechem porostlých kamenů, najít jeskyni. Nenašli jsme. Ale od kolemjdoucí maminky s kočárkem Honza zjistil, že se jedná o jeskyni uměle vytvořenou, že bychom ji těžko hledali, a že stejně není nic moc. Tak jsme se vydali dál, směr Závišín a Bělčice. Tady se splnilo nejen Bohouškovo velké přání. Našli jsme otevřenou hospůdku – bylo v ní sucho a teplo, a také cukrárnu, kam kávy a zákusků-chtiví ihned zavítali. Domů jsme vyrazili vláčkem z místního nádraží a cestou ještě při přestupu ve Strakonicích stihli v oblíbené nádražní restauraci ještě jedno pivo, někteří limo. I přes nepřízeň počasí se výlet vydařil a nikdo se nám nerozpadl – což svědčí o tom, že nejsme z cukru a když se chce, ani bláto a déšť nám náladu a výlet nepokazí.
Diskuze ↓ Foto Jindřišské údolí
Foto Jindřišské údolí
Diskuze ↓ ŽIDOVA STROUHA 1.5. 2013
ŽIDOVA STROUHA 1.5. 2013
Státní svátek v půlce týdne jsme využili na výlet z Týna nad Vltavou do Bechyně kolem Židovy strouhy..Výlet v tento den byl lepší variantou, než se účastnit prvomájového průvodu:-) Počasí nám přálo, a tak nebyl důvod, proč by se výlet nepovedl.Trasu jsme zahájili v hospůdce, kde jsme si dali nefiltrovaný ležák, a tak jsme posilněni vyrazili na cestu.V potoce naštěstí moc vody nebylo, a tak i brodění probíhalo celkem bez problémů, jen s mírnými kolizemi.Buřtíky a jiné dobroty pak přišly k chuti, když jsme si udělali ohýnek.Výlet jsme zakončili v Zářečí, kde jsme si dali pivko. To bylo balzámem pro unavené výletníky. Na závěr jsme vyšlápli schody vedoucí do Bechyně.Pak už jsem jen spokojeni s vydařeného výletu usedli do busu směr České Budějovice. Těšime se na cyklovýlet do Wachau.
Státní svátek v půlce týdne jsme využili na výlet z Týna nad Vltavou do Bechyně kolem Židovy strouhy..Výlet v tento den byl lepší variantou, než se účastnit prvomájového průvodu:-) Počasí nám přálo, a tak nebyl důvod, proč by se výlet nepovedl.Trasu jsme zahájili v hospůdce, kde jsme si dali nefiltrovaný ležák, a tak jsme posilněni vyrazili na cestu.V potoce naštěstí moc vody nebylo, a tak i brodění probíhalo celkem bez problémů, jen s mírnými kolizemi.Buřtíky a jiné dobroty pak přišly k chuti, když jsme si udělali ohýnek.Výlet jsme zakončili v Zářečí, kde jsme si dali pivko. To bylo balzámem pro unavené výletníky. Na závěr jsme vyšlápli schody vedoucí do Bechyně.Pak už jsem jen spokojeni s vydařeného výletu usedli do busu směr České Budějovice. Těšime se na cyklovýlet do Wachau.
Diskuze ↓ SPLOUVÁNÍ MALŠE - 27.4.2013
SPLOUVÁNÍ MALŠE - 27.4.2013
Veruna článek bohužel neposlala, tak alespoň obrazem:-)
Veruna článek bohužel neposlala, tak alespoň obrazem:-)
Diskuze ↓ Vloženo 10.05.2013
Diskuze ↓ Romantické údolí Hamerského potoka - středa 8.5.2013
Romantické údolí Hamerského potoka - středa 8.5.2013
Náš výlet za krásami Jindřichohradecka jsme zahájili na českobudějovickém autobusovém
nádraží, kde se nás sešlo 15 + 2 psi. Společně jsme busem vyrazili do Jindřichova Hradce,
tady se ke skupině připojilo dalších 8 členů a v celkovém počtu 23 kusů jsme vpadli do
lokálky směr Nová Bystřice a téměř celou ji obsadili.
Vláček nás popovezl pouhé 3 stanice, vystoupili jsme v Malém Ratmírově a nejdřív ze všeho
jsme se zamířili občerstvit do kiosku "U zastávky". Zhruba v půl dvanácté jsme se konečně
posunuli na hráz Ratmírovského rybníka, kde začala naše anabáze. Z Ratmírovského rybníka
vytéká Hamerský potok, který míří do rybníka Vajgar v Jindřichově Hradci a odtud dál do řeky
Nežárky. Potok protéká romantickým údolíčkem a jeho břehy kopíruje červená turistická
značka, které jsme se následně celý den věrně drželi.
Listnaté lesy v údolí potoka si už oblékly jarní světlezelený kabátek, Hamerák svižně
poskakoval přes kameny, sluníčko svítilo a my si užívali jarní idylku. Vojta několikrát při
pohledu na potok prohlásil, že jsme si měli vzít s sebou rafty...
Zhruba po 3 km nenáročné chůze jsme dorazili pod hrádek Vítkův kámen, kde šéf výpravy Víťa
prohlásil, že uděláme pauzu, rozděláme oheň a upečeme psy. S posledním řečeným ostatní
členové výpravy nesouhlasili, vytáhli z batůžků buřtíky, klobásky a jiné laskominy a Anička
s Beruškou potom vyluxovaly kdejaký odhozený kousek.
Po svačince jsme vyšlápli do kopce okouknout ruinu, bohužel z hrádku z doby pana Vítka z
Hradce toho už zbylo na ostrohu nad potokem pramálo a tak nezbývalo, než pokračovat po
červené dál. Pohodlná lesní cesta podél potoka se po necelém kilometru změnila v úzkou
turistickou stezku, místy notně podmáčenou. Ale vše jsme zdolali bez problémů a po 4 km
chůze se před námi objevila vesnička Jindřiš, ve které nás nejvíc zajímalo, kdeže tady mají
hospodu. Měli ji na návsi - a výbornou. Vzali jsme ji útokem, pivko, kofola a nanuky přišly
v parném odpoledni vhod.
Byly pouhopouhé tři hodiny odpoledne a tak bylo rozhodnuto, že dojdeme po svých až do
J.Hradce. (Původně se uvažovalo o dojezdu vláčkem).
Hamerák za vesnicí Jindřiš viditelně zpomalil, prošli jsme vesničkou Otín a pak už
podmáčeným lesem podél potoka došli až do chobotu rybníku Vajgar. Po silnici nad naší hlavou
hučela auta na městském obchvatu a veškerá romantika byla nenávratně fuč.
Červená turistická značka nás ale přesto dovedla ulicemi města až na náměstí, kde jsme v
místní cukrárně náš výlet zakončili výbornou kávou a citronovým koláčkem.
Náš výlet za krásami Jindřichohradecka jsme zahájili na českobudějovickém autobusovém
nádraží, kde se nás sešlo 15 + 2 psi. Společně jsme busem vyrazili do Jindřichova Hradce,
tady se ke skupině připojilo dalších 8 členů a v celkovém počtu 23 kusů jsme vpadli do
lokálky směr Nová Bystřice a téměř celou ji obsadili.
Vláček nás popovezl pouhé 3 stanice, vystoupili jsme v Malém Ratmírově a nejdřív ze všeho
jsme se zamířili občerstvit do kiosku "U zastávky". Zhruba v půl dvanácté jsme se konečně
posunuli na hráz Ratmírovského rybníka, kde začala naše anabáze. Z Ratmírovského rybníka
vytéká Hamerský potok, který míří do rybníka Vajgar v Jindřichově Hradci a odtud dál do řeky
Nežárky. Potok protéká romantickým údolíčkem a jeho břehy kopíruje červená turistická
značka, které jsme se následně celý den věrně drželi.
Listnaté lesy v údolí potoka si už oblékly jarní světlezelený kabátek, Hamerák svižně
poskakoval přes kameny, sluníčko svítilo a my si užívali jarní idylku. Vojta několikrát při
pohledu na potok prohlásil, že jsme si měli vzít s sebou rafty...
Zhruba po 3 km nenáročné chůze jsme dorazili pod hrádek Vítkův kámen, kde šéf výpravy Víťa
prohlásil, že uděláme pauzu, rozděláme oheň a upečeme psy. S posledním řečeným ostatní
členové výpravy nesouhlasili, vytáhli z batůžků buřtíky, klobásky a jiné laskominy a Anička
s Beruškou potom vyluxovaly kdejaký odhozený kousek.
Po svačince jsme vyšlápli do kopce okouknout ruinu, bohužel z hrádku z doby pana Vítka z
Hradce toho už zbylo na ostrohu nad potokem pramálo a tak nezbývalo, než pokračovat po
červené dál. Pohodlná lesní cesta podél potoka se po necelém kilometru změnila v úzkou
turistickou stezku, místy notně podmáčenou. Ale vše jsme zdolali bez problémů a po 4 km
chůze se před námi objevila vesnička Jindřiš, ve které nás nejvíc zajímalo, kdeže tady mají
hospodu. Měli ji na návsi - a výbornou. Vzali jsme ji útokem, pivko, kofola a nanuky přišly
v parném odpoledni vhod.
Byly pouhopouhé tři hodiny odpoledne a tak bylo rozhodnuto, že dojdeme po svých až do
J.Hradce. (Původně se uvažovalo o dojezdu vláčkem).
Hamerák za vesnicí Jindřiš viditelně zpomalil, prošli jsme vesničkou Otín a pak už
podmáčeným lesem podél potoka došli až do chobotu rybníku Vajgar. Po silnici nad naší hlavou
hučela auta na městském obchvatu a veškerá romantika byla nenávratně fuč.
Červená turistická značka nás ale přesto dovedla ulicemi města až na náměstí, kde jsme v
místní cukrárně náš výlet zakončili výbornou kávou a citronovým koláčkem.
Diskuze ↓ Víťa, dort a moravská pohoda
Víťa, dort a moravská pohoda
Diskuze ↓ i takovéto věci se tam děly ...na Pálavě
i takovéto věci se tam děly ...na Pálavě
před Vinařstvím Antonín Kňourek
to už asi nikoho nepřekvapuje ...
tři bratři (ale prostřední není teplej ...)
polední siesta na Pálavě
před Vinařstvím Antonín Kňourek
to už asi nikoho nepřekvapuje ...
tři bratři (ale prostřední není teplej ...)
polední siesta na Pálavě
Diskuze ↓ Cesta za vínečkem
Cesta za vínečkem
Naše cesta za vínkem začala v pátek 19.4.2013 v poněkud vlhčím duchu. Už od rána poprchávalo a v okamžiku odjezdu už pršelo celkem solidně. Tři dodávky byly naloženy 24 účastníky a směrem na Znojmo jsme vyrazili s nadějí na lepší počasí. Morava je skutečně poněkud jižněji a už po příjezdu jsme zkonstatovali příznivější klima. Ale další významnou věcí po příjezdu byla dlouho plánovaná gratulace našemu "veliteli" k narozeninám. Majitel sklípku konspiračně přislíbil účast na této akci a Víťu přivítal lahví dobrého vína, dortem a dalšími dary. Sladkých dárků se sešlo více, ale to rozhodně všem účastníkům přišlo vhod. Páteční večeře se totiž pořádala z dovezených vlastnoručně vyrobených pochutin a laskomin. Kvalitní vínko ze sklípku p. Kňourka chutnalo všem a zábava se slušně rozjela. Maruška všem předvedla něco ze svých tanečních kousků a pak nám trochu opepřila průběh večera. Ale i tak se menší významná část kolektivu bavila zpěvem až do pozdních nočních, respektive brzkých ranních hodin. Druhý den se původně zamýšlený výlet do Lednického areálu operativně přizpůsobil počasí a většině účastníků a vyrazilo se na Pálavu. Auta nás dovezla do malebné vinařské vesničky Pavlov, přímo pod malebnými vápencovými skálami. Po trochu nejistém začátku, kdy nás poněkud zmátlo značení, jsme neomylně zamířili do kopce ke zřícenině Dívčího hradu. Počasí, které ráno trochu děsilo chladnou oblohou a nízkými teplotami, začalo příjemně měnit charakter a při výstupu jsme se všichni zahřáli nejen převýšením a Fandovicí, ale i sluníčkem. Po hřebeni vrchů jsem putovali s větrem v zádech, ale se sluncem na hlavou. Panoramata Jižní Moravy byla úchvatná a všechny fotoaparáty se snažily zachytit půvab tohoto kraje. Lehkým krokem jsme sestoupili do Klenotnice, kde jsme neúspěšně chtěli navštívit místní atrakci - Restauraci na faře. Jednohlasně jsme se shodli, že ideální bude odjet směrem na Mikulov a tam užít zbytek slunečného dne. Někdo tedy poseděl u dobrého pivka, někdo u dobré kávy a někdo se vyškrábal na Svatý kopeček. Každopádně všichni byli s programem dne spokojeni. Po návratu do Březí jsme uvítali výtečnou večeři (kolena a řízky) a potom už následovala ochutnávka vynikajících zásob vinného sklepa. Je pravda, že po ochutnání všech vzorků poněkud zeslábla touha pořádně se napít, ale i tak se po degustaci pokračovalo úspěšně v zábavě. Neděle byla pohádkově slunečná a nikomu se nechtělo opouštět dobře zásobené sklepy a pěkné počasí. Na rozloučenou jsme popili Rosé a pak se skupina rozjela směrem na nově objevené podzemní chodby v Přeskačích. Cesta byla obohacena okružní jízdou po moravském venkově, která ač nebyla plánovaná, jistě všem přiblížila krásu vinařského úrodného kraje. Je pravda, že značení cest na Moravě má jisté nedostatky, ale proč si trochu nezajet po kraji. Podzemní chodby jsou téměř novou atrakcí a určitě stojí za zastavení. Prostory ale jsou naprosto nevhodné pro prostorově výraznější návštěvníky a pak také pro lidi trpící klaustrofobií. Po této atrakci již nekompromisně následoval návrat do reality všedních dnů, ale také návrat do stejně krásných jižních Čech. V autech na cestu vesele cinkaly láhve vinného moku a ve všech jistě zůstal krásný pocit z příjemně prožitého víkendu.
Nashledanou JIŽNÍ MORAVO.rozhodně se zase někdy vrátíme !
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8298 (20130505) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Naše cesta za vínkem začala v pátek 19.4.2013 v poněkud vlhčím duchu. Už od rána poprchávalo a v okamžiku odjezdu už pršelo celkem solidně. Tři dodávky byly naloženy 24 účastníky a směrem na Znojmo jsme vyrazili s nadějí na lepší počasí. Morava je skutečně poněkud jižněji a už po příjezdu jsme zkonstatovali příznivější klima. Ale další významnou věcí po příjezdu byla dlouho plánovaná gratulace našemu "veliteli" k narozeninám. Majitel sklípku konspiračně přislíbil účast na této akci a Víťu přivítal lahví dobrého vína, dortem a dalšími dary. Sladkých dárků se sešlo více, ale to rozhodně všem účastníkům přišlo vhod. Páteční večeře se totiž pořádala z dovezených vlastnoručně vyrobených pochutin a laskomin. Kvalitní vínko ze sklípku p. Kňourka chutnalo všem a zábava se slušně rozjela. Maruška všem předvedla něco ze svých tanečních kousků a pak nám trochu opepřila průběh večera. Ale i tak se menší významná část kolektivu bavila zpěvem až do pozdních nočních, respektive brzkých ranních hodin. Druhý den se původně zamýšlený výlet do Lednického areálu operativně přizpůsobil počasí a většině účastníků a vyrazilo se na Pálavu. Auta nás dovezla do malebné vinařské vesničky Pavlov, přímo pod malebnými vápencovými skálami. Po trochu nejistém začátku, kdy nás poněkud zmátlo značení, jsme neomylně zamířili do kopce ke zřícenině Dívčího hradu. Počasí, které ráno trochu děsilo chladnou oblohou a nízkými teplotami, začalo příjemně měnit charakter a při výstupu jsme se všichni zahřáli nejen převýšením a Fandovicí, ale i sluníčkem. Po hřebeni vrchů jsem putovali s větrem v zádech, ale se sluncem na hlavou. Panoramata Jižní Moravy byla úchvatná a všechny fotoaparáty se snažily zachytit půvab tohoto kraje. Lehkým krokem jsme sestoupili do Klenotnice, kde jsme neúspěšně chtěli navštívit místní atrakci - Restauraci na faře. Jednohlasně jsme se shodli, že ideální bude odjet směrem na Mikulov a tam užít zbytek slunečného dne. Někdo tedy poseděl u dobrého pivka, někdo u dobré kávy a někdo se vyškrábal na Svatý kopeček. Každopádně všichni byli s programem dne spokojeni. Po návratu do Březí jsme uvítali výtečnou večeři (kolena a řízky) a potom už následovala ochutnávka vynikajících zásob vinného sklepa. Je pravda, že po ochutnání všech vzorků poněkud zeslábla touha pořádně se napít, ale i tak se po degustaci pokračovalo úspěšně v zábavě. Neděle byla pohádkově slunečná a nikomu se nechtělo opouštět dobře zásobené sklepy a pěkné počasí. Na rozloučenou jsme popili Rosé a pak se skupina rozjela směrem na nově objevené podzemní chodby v Přeskačích. Cesta byla obohacena okružní jízdou po moravském venkově, která ač nebyla plánovaná, jistě všem přiblížila krásu vinařského úrodného kraje. Je pravda, že značení cest na Moravě má jisté nedostatky, ale proč si trochu nezajet po kraji. Podzemní chodby jsou téměř novou atrakcí a určitě stojí za zastavení. Prostory ale jsou naprosto nevhodné pro prostorově výraznější návštěvníky a pak také pro lidi trpící klaustrofobií. Po této atrakci již nekompromisně následoval návrat do reality všedních dnů, ale také návrat do stejně krásných jižních Čech. V autech na cestu vesele cinkaly láhve vinného moku a ve všech jistě zůstal krásný pocit z příjemně prožitého víkendu.
Nashledanou JIŽNÍ MORAVO.rozhodně se zase někdy vrátíme !
__________ Informace od ESET Smart Security, verze databaze 8298 (20130505) __________
Tuto zpravu proveril ESET Smart Security.
http://www.eset.cz
Diskuze ↓ Vloženo 04.05.2013
Diskuze ↓ Vloženo 04.05.2013
CYKLOVÝLET WACHAU 4.5.2013 Vyjeli jsme 4.5.2013 v 6.30 směr cyklostezka kolem Dunaje. Cesta autobusem probíhala poklidně a celkový optimismus výpravy narušovalo jen pár jedinců, kterým se nezdála hlavně hustá ranní mlha v rakouských kopcích. A že bude určitě hnusně i přes den! My už víme, že nebylo, právě naopak!
Po vyložení kol jsme vyjížděli všichni v bundách, ale brzy jsme poodkládali spoustu vrstev do batůžků a bylo krásně teplo a slunečno už po celý zbytek dne!
Na stezce jsme v úvodu jeli téměř sami, ale byli jsme i nepřímými účastníky drobné kolize s jinými cyklisty, která byla varováním mít stále oči na šťopkách a kochání malebnou krajinou
prokládat pravidelně pozorným monitorováním cesty před sebou. Nejlepší byl Honza, který navyklým gestem rukou za zády upozorňoval, aby se ostatní zařadili.
Celou cestu dokumentovali celkem čtyři fotiči, což bylo náročné,protože vždycky někdo objevil nový úžasný záběr, který chtěli i všichni ostatní.Na výpravu jsme byli vybaveni dobře. Mirka například vezla plnou krabici senzační bábovky a při různých zastávkách nabízela k degustaci. Rovněž Láďa byl jako vždy výborně zásoben a při zastávce na sváču vylovil ze svého nového fotobatůžku vynikající korbáčiky. Vlaďka zase u kláštera v Melku rozdávala barevné papričky! Ostatně Melk jsme nejdřív přejeli a museli jsme se vracet na nejbližší most zpátky. A protože vpředu velitel přehlídnul odbočku na stezku, vyšlápli jsme si i slušnej kopec a hned ho sjeli zpátky dolů do městečka. U kláštera byly hasičské slavnosti s hudbou a po jejich skončení jsme omrkli nádvoří a hlavní loď kláštera, která se úplně topila ve zlatě, až zrak přecházel!!! Při vyjíždění z Melku jsme na stezce potkali protijedoucí kapotované vozítko s jezdcem v pololeže. Kolem městečka Spitz ohromovaly nekonečné vinice v kopcích, vhodných tak maximálně pro kamzíky!! Zastavení u kostela St. Michael přineslo pohled na tak malebný hřbitůvek, až to lákalo někdy si tady taky "poležet". A na hřebenáči kostelní střechy byly sošky sedmi oveček/ nebo králíků?/, které dohlíží nad městečkem. V uličkách Spitzu byl neuvěřitelnej mumraj aut, cyklistů a chodců, zvlášť zaujala jedna starší dáma v autě, která kolem nás dokola projela dvakrát za sebou. Vyvrcholením výpravy byla návštěva vinotéky s ochutnávkou vína a posezením. Po taktických manévrech se zakoupením dalších lahví a příjemném odpočinku jsme vyrazili na posledních 15 kilometrů trasy. Cestou jsme stihli zachránit před přejetím dva slepýše, zakousnuté do sebe a dokonale prouzlované, z nichž jeden měl na sobě modré puntíky, fešák !! Po celou cestu vykonáva
l nenápadný ale přesný dohled nad výpravou Víťa, Věrka zajížděla své fungl nové kolo, Láďa si sledoval svůj tachometr a různě odjížděl a předjížděl a zase na nás někde čekal, Kuba měl dokonalý přehled a šlapal jakoby nic, Honza dával různé hlášky a popěvky z písní svého mládí , Lucka polovinu cesty nedržela řídítka, protože buď volala nebo fotila a my ostatní jsme se vezli a bylo nám naprosto báječně! Ať žije sluníčko, Dunaj a spousta nových zážitků!!! Tak zase brzy někde ahoj se těší nováček Radka
Po vyložení kol jsme vyjížděli všichni v bundách, ale brzy jsme poodkládali spoustu vrstev do batůžků a bylo krásně teplo a slunečno už po celý zbytek dne!
Na stezce jsme v úvodu jeli téměř sami, ale byli jsme i nepřímými účastníky drobné kolize s jinými cyklisty, která byla varováním mít stále oči na šťopkách a kochání malebnou krajinou
prokládat pravidelně pozorným monitorováním cesty před sebou. Nejlepší byl Honza, který navyklým gestem rukou za zády upozorňoval, aby se ostatní zařadili.
Celou cestu dokumentovali celkem čtyři fotiči, což bylo náročné,protože vždycky někdo objevil nový úžasný záběr, který chtěli i všichni ostatní.Na výpravu jsme byli vybaveni dobře. Mirka například vezla plnou krabici senzační bábovky a při různých zastávkách nabízela k degustaci. Rovněž Láďa byl jako vždy výborně zásoben a při zastávce na sváču vylovil ze svého nového fotobatůžku vynikající korbáčiky. Vlaďka zase u kláštera v Melku rozdávala barevné papričky! Ostatně Melk jsme nejdřív přejeli a museli jsme se vracet na nejbližší most zpátky. A protože vpředu velitel přehlídnul odbočku na stezku, vyšlápli jsme si i slušnej kopec a hned ho sjeli zpátky dolů do městečka. U kláštera byly hasičské slavnosti s hudbou a po jejich skončení jsme omrkli nádvoří a hlavní loď kláštera, která se úplně topila ve zlatě, až zrak přecházel!!! Při vyjíždění z Melku jsme na stezce potkali protijedoucí kapotované vozítko s jezdcem v pololeže. Kolem městečka Spitz ohromovaly nekonečné vinice v kopcích, vhodných tak maximálně pro kamzíky!! Zastavení u kostela St. Michael přineslo pohled na tak malebný hřbitůvek, až to lákalo někdy si tady taky "poležet". A na hřebenáči kostelní střechy byly sošky sedmi oveček/ nebo králíků?/, které dohlíží nad městečkem. V uličkách Spitzu byl neuvěřitelnej mumraj aut, cyklistů a chodců, zvlášť zaujala jedna starší dáma v autě, která kolem nás dokola projela dvakrát za sebou. Vyvrcholením výpravy byla návštěva vinotéky s ochutnávkou vína a posezením. Po taktických manévrech se zakoupením dalších lahví a příjemném odpočinku jsme vyrazili na posledních 15 kilometrů trasy. Cestou jsme stihli zachránit před přejetím dva slepýše, zakousnuté do sebe a dokonale prouzlované, z nichž jeden měl na sobě modré puntíky, fešák !! Po celou cestu vykonáva
l nenápadný ale přesný dohled nad výpravou Víťa, Věrka zajížděla své fungl nové kolo, Láďa si sledoval svůj tachometr a různě odjížděl a předjížděl a zase na nás někde čekal, Kuba měl dokonalý přehled a šlapal jakoby nic, Honza dával různé hlášky a popěvky z písní svého mládí , Lucka polovinu cesty nedržela řídítka, protože buď volala nebo fotila a my ostatní jsme se vezli a bylo nám naprosto báječně! Ať žije sluníčko, Dunaj a spousta nových zážitků!!! Tak zase brzy někde ahoj se těší nováček Radka
Diskuze ↓ Odemykání Vltavy 13.4.2013Obrazem...
Odemykání Vltavy 13.4.2013Obrazem...
Diskuze ↓ ...a ještě pár fotek...
...a ještě pár fotek...
Diskuze ↓ A ještě Kunžvart očima Lenky "modré"
A ještě Kunžvart očima Lenky "modré"
Stezka odvahy - Zřícenina hradu
Kunžvart
Na tento sobotní výlet jsme vyráželi v solidní sestavě a s představami adrenalinového zážitku. Již dopředu totiž bylo naznačeno, že se jedná o náročnější výstup za zimních podmínek. A skutečnost odpovídala varování našeho zkušeného náčelníka Víti. Vlakem jsme se dopravili do Horní Vltavice a příjemně zahřátí jsem z dveří vagonu naskákali do sněhové pokrývky lesní zastávky. Už samotný sestup od vlaku byl prudký a poněkud zledovatělý. Ale na začátku cesty byli všichni plni elánu, což se mělo, aniž bychom to tušili, záhy změnit. V dobrém rozmaru jsem došli do obce Horní Vltavice a vzhůru sjezdovkou jsme vystoupali do lesů. Na sjezdovce ještě vládla zima a poslední nadšenci si užívali zimních radovánek. My jsme se pokochali výhledem a pokračovali cestou vzhůru po Zlaté stezce směrem na Kořenný. Cesta vedla stále do kopce, ale po levé straně se otevíraly krásné výhledy do krajiny. Škoda jen, že mlžné počasí tyto panoramata trochu kazilo. Naše skupina již ale netrpělivě vyhlížela místo pro náš pravidelný ohýnek. Krásná příroda žaludky nenaplní a tak jsme tradičně společně upekli trochu uzenin, sýrů a jiných dobrot. Jako vždy naše dobrá víla Lenka černá připravila buchtu, která byla během chvilky snědena do posledního drobku. Trochou lehkého alkoholu jsme zapili výborný oběd s dezertem a už jsme uháněli směrem ke Strážnému. Prvním výškovým bodem byla Mariánská kaple, která nás bohužel mohla oslnit pouze exteriérem. Vnitřní vybavení kaple prochází rekonstrukcí. Ale před kapličkou jsem vytvořili pár originálních fotografií a Maruška osvěžila naše muže lehkým striptýzem. Vyhlídka od kaple byla opět zajímavá, jen to sluníčko by jí dodalo větší šmrnc. Naše další kroky se ubírali opět do vrchu. Toto stoupání bylo v hlubokém sněhu hodně náročné a někteří zřejmě pozdě litovali, že nestrávili tento den jiným způsobem. Ale zřícenina hradu Kunžvart byla dosažena a pokořena. V cíli jsme doplnili energii pořádně tlustou a vydatnou čokoládou od Františka. Samozřejmě nechyběl přípitek na vrcholu a fotografie borců. Další část cesty vedla zcela „vyjímečně“ z kopce, ale opět v hlubokém sněhu. Pak už se naše zimní putování neomylně vracelo zpět, směrem k Horní Vltavici. Bohužel náročnost trasy nám ubrala času a tak se muselo jít poměrně svižně. Po několika sněžných výstupech už trochu docházela energie a závěrečný výstup ke stanici Horní Vltavice prověřil všechny borce dnešního dne. Určitě nikdy nezapomene Honza ani Maruška na dnešní nekonečné kopečky. Rozhodně si oba zaslouží velké uznání za bojové nadšení a výdrž. Kuba zřejmě několikrát vydatně proklel svého povedeného otce, který mu připravil tak záživný sobotní program. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. Ve vlaku jsme si v soukromém kupé „dožili“ zážitky celého dne a Honza v teplém prostředí pookřál a pěkně nám zazpíval oblíbené melodie. Svačina a nápoje udělala své a někteří z nás by i lehce pospali. Jenže to by pak mohli být malátní a tak Víťa každého spáče včas probudil k životu. Ve Strakonicích jsme neomylně zamířili do nádražní restaurace na oblíbený iontový nápoj Klostermann, který je pravidelnou tečkou našich cest. Návrat do Českých Budějovic byl v plném počtu a rozhodně budou všichni dlouho vzpomínat na zážitky tohoto březnového zimního dne.
Stezka odvahy - Zřícenina hradu
Kunžvart
Na tento sobotní výlet jsme vyráželi v solidní sestavě a s představami adrenalinového zážitku. Již dopředu totiž bylo naznačeno, že se jedná o náročnější výstup za zimních podmínek. A skutečnost odpovídala varování našeho zkušeného náčelníka Víti. Vlakem jsme se dopravili do Horní Vltavice a příjemně zahřátí jsem z dveří vagonu naskákali do sněhové pokrývky lesní zastávky. Už samotný sestup od vlaku byl prudký a poněkud zledovatělý. Ale na začátku cesty byli všichni plni elánu, což se mělo, aniž bychom to tušili, záhy změnit. V dobrém rozmaru jsem došli do obce Horní Vltavice a vzhůru sjezdovkou jsme vystoupali do lesů. Na sjezdovce ještě vládla zima a poslední nadšenci si užívali zimních radovánek. My jsme se pokochali výhledem a pokračovali cestou vzhůru po Zlaté stezce směrem na Kořenný. Cesta vedla stále do kopce, ale po levé straně se otevíraly krásné výhledy do krajiny. Škoda jen, že mlžné počasí tyto panoramata trochu kazilo. Naše skupina již ale netrpělivě vyhlížela místo pro náš pravidelný ohýnek. Krásná příroda žaludky nenaplní a tak jsme tradičně společně upekli trochu uzenin, sýrů a jiných dobrot. Jako vždy naše dobrá víla Lenka černá připravila buchtu, která byla během chvilky snědena do posledního drobku. Trochou lehkého alkoholu jsme zapili výborný oběd s dezertem a už jsme uháněli směrem ke Strážnému. Prvním výškovým bodem byla Mariánská kaple, která nás bohužel mohla oslnit pouze exteriérem. Vnitřní vybavení kaple prochází rekonstrukcí. Ale před kapličkou jsem vytvořili pár originálních fotografií a Maruška osvěžila naše muže lehkým striptýzem. Vyhlídka od kaple byla opět zajímavá, jen to sluníčko by jí dodalo větší šmrnc. Naše další kroky se ubírali opět do vrchu. Toto stoupání bylo v hlubokém sněhu hodně náročné a někteří zřejmě pozdě litovali, že nestrávili tento den jiným způsobem. Ale zřícenina hradu Kunžvart byla dosažena a pokořena. V cíli jsme doplnili energii pořádně tlustou a vydatnou čokoládou od Františka. Samozřejmě nechyběl přípitek na vrcholu a fotografie borců. Další část cesty vedla zcela „vyjímečně“ z kopce, ale opět v hlubokém sněhu. Pak už se naše zimní putování neomylně vracelo zpět, směrem k Horní Vltavici. Bohužel náročnost trasy nám ubrala času a tak se muselo jít poměrně svižně. Po několika sněžných výstupech už trochu docházela energie a závěrečný výstup ke stanici Horní Vltavice prověřil všechny borce dnešního dne. Určitě nikdy nezapomene Honza ani Maruška na dnešní nekonečné kopečky. Rozhodně si oba zaslouží velké uznání za bojové nadšení a výdrž. Kuba zřejmě několikrát vydatně proklel svého povedeného otce, který mu připravil tak záživný sobotní program. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. Ve vlaku jsme si v soukromém kupé „dožili“ zážitky celého dne a Honza v teplém prostředí pookřál a pěkně nám zazpíval oblíbené melodie. Svačina a nápoje udělala své a někteří z nás by i lehce pospali. Jenže to by pak mohli být malátní a tak Víťa každého spáče včas probudil k životu. Ve Strakonicích jsme neomylně zamířili do nádražní restaurace na oblíbený iontový nápoj Klostermann, který je pravidelnou tečkou našich cest. Návrat do Českých Budějovic byl v plném počtu a rozhodně budou všichni dlouho vzpomínat na zážitky tohoto březnového zimního dne.
Diskuze ↓ Výlet na Kunžvart 30.3. 2013
Výlet na Kunžvart 30.3. 2013
Nás 11 „statečných“ se na tento výlet vydalo ráno v 8,01 vlakem směr České Budějovice – Horní Vltavice. Statečných proto, že nás čekalo celkem více než 19 km cesty poměrně náročným kopcovitým terénem. Že šéf výletu nepřeháněl, jsme zjistili hned, jakmile jsme vyrazili z Vltavice nahoru sjezdovkou a výstup do kopce vlastně pokračoval až ke Strážnému, kde jsme konečně opekli zasloužené buřtíky, sýr, Vysočinku a podobné laskominy, co si kdo přinesl. Posilněni dobrým obědem a již optimisticky naladěni, jsme vyrazili dále směrem na Strážný – netuše, co nás ještě čeká. Opět výstup sjezdovkou k malému kostelíku nad Strážným a odsud opět kopec, kopec, kopec až na zříceninu gotického hradu Kunžvart. No, těch zřícenin, sice ne gotických, tu rázem bylo ještě jedenáct. Ještě že tu náš záchranný tým Lenka a Lenka rozdávaly doping ve formě ořechovice a Fanda se přidal s vynikající čokoládou. Ale radost z výstupu nám trochu kazil fakt, že nás ještě čeká dost dlouhá cesta na vlak zpět do Horní Vltavice a čas nás neúprosně hnal kupředu. Cesta sice vedla většinou z kopce a po rovině, ale mokrý sníh nám místy sahal až ke kotníkům. Z rozcestí „Polka“ bylo před námi ještě 7 km a jediný vlak do Č.B. nám jel za 1,5 hodiny. Vydali jsme se na zrychlený „pochod smrti“ směr nádraží. Většina z nás si tentokrát asi sáhla na hranici svých možností, protože závěrečný několik stovek metrů dlouhý trhák k vlakové zastávce stál opravdu za to a někteří vypadali, že se k zastávce ani nedoplazí. Nicméně vše dobře dopadlo a my nemuseli nocovat na zastávce. Byl to asi jeden z nejnáročnějších výletů, jaký nám ViP nachystal a lízali jsem si z něj rány ještě na Velikonoční pondělí. Ale za týden- v sobotu 6.dubna už zase hurá na výlet – na zříceninu hradu Prácheň, kde nás čeká grilovačka, tak ahoooj.
Nás 11 „statečných“ se na tento výlet vydalo ráno v 8,01 vlakem směr České Budějovice – Horní Vltavice. Statečných proto, že nás čekalo celkem více než 19 km cesty poměrně náročným kopcovitým terénem. Že šéf výletu nepřeháněl, jsme zjistili hned, jakmile jsme vyrazili z Vltavice nahoru sjezdovkou a výstup do kopce vlastně pokračoval až ke Strážnému, kde jsme konečně opekli zasloužené buřtíky, sýr, Vysočinku a podobné laskominy, co si kdo přinesl. Posilněni dobrým obědem a již optimisticky naladěni, jsme vyrazili dále směrem na Strážný – netuše, co nás ještě čeká. Opět výstup sjezdovkou k malému kostelíku nad Strážným a odsud opět kopec, kopec, kopec až na zříceninu gotického hradu Kunžvart. No, těch zřícenin, sice ne gotických, tu rázem bylo ještě jedenáct. Ještě že tu náš záchranný tým Lenka a Lenka rozdávaly doping ve formě ořechovice a Fanda se přidal s vynikající čokoládou. Ale radost z výstupu nám trochu kazil fakt, že nás ještě čeká dost dlouhá cesta na vlak zpět do Horní Vltavice a čas nás neúprosně hnal kupředu. Cesta sice vedla většinou z kopce a po rovině, ale mokrý sníh nám místy sahal až ke kotníkům. Z rozcestí „Polka“ bylo před námi ještě 7 km a jediný vlak do Č.B. nám jel za 1,5 hodiny. Vydali jsme se na zrychlený „pochod smrti“ směr nádraží. Většina z nás si tentokrát asi sáhla na hranici svých možností, protože závěrečný několik stovek metrů dlouhý trhák k vlakové zastávce stál opravdu za to a někteří vypadali, že se k zastávce ani nedoplazí. Nicméně vše dobře dopadlo a my nemuseli nocovat na zastávce. Byl to asi jeden z nejnáročnějších výletů, jaký nám ViP nachystal a lízali jsem si z něj rány ještě na Velikonoční pondělí. Ale za týden- v sobotu 6.dubna už zase hurá na výlet – na zříceninu hradu Prácheň, kde nás čeká grilovačka, tak ahoooj.
Diskuze ↓ 6.4.2013 PRÁCHEŇ
6.4.2013 PRÁCHEŇ
Počet účastníků: 16
Na výlet jsme vyrazili vlakem v 8 hod. ráno,obloha zakaboněná (jak jinak), délka trasy cca 12 km, takže pohoda. Zastavili jsme se v Žichovicích na zámku, který je v současnosti asi obydlen nájemními byty.Za vesničkou se nám naskytl pěkný pohled na hrad Rábí ležící za řekou Otavou. Pochodovali jsme po nepříjemné blátivé čvachtanici asi tak 5 km k cementárně Hasit v Hydčicích. Druhá polovina trasy byla příjemnější,až na to,že po cestě nebyla bohužel žádná občerstvovna.Polední pauzy s ohýnkem jsme se dočkali na zřícenině Prácheň, kam byl namířen cíl naší cesty. Byli jsme zde jedinými turisty, a tak jsme si užívali klidu, ochutnávali paprikové produkty, grilovali různé speciality(Víťa jako obvykle nezklamal a měl svůj cestovní gril:-), např. klobásy, špekáčky, vepřové, krůtí, hermelín nebo skoro vegetariánksý balíček a specialitu - sýr na klacku.Příjemně najedení jsme dorazili do Horažďovic. Po krátké přestávce v tibetské kavárně a hospodě U Jelena jsme udělali obhlídku města a naši cestu jsme zakončili duchovně - na mši. Pak už hurá na vlak. Při přestupu si Pardál zapomněl svoji kamarádku kytaru v motovláčku. Naštěstí těsně před příjezdem rychlíku kytaru z vláčku vysvobodil:-) Pardál byl ústřední postavou dne (jako obvykle), nejenom, že platil nejvíce piv, ale věnoval třem účastníkům knihu svých básní s osobním vtipným věnováním (Pardál se nezdá:-) Dobrou náladou hýřil i Bohouš. Hned na začátku si koupil děvčata domácím prosekem:-)
Výlet byl fajn a i přes ne příliš jarní počasí jsme si ho užili.
Počet účastníků: 16
Na výlet jsme vyrazili vlakem v 8 hod. ráno,obloha zakaboněná (jak jinak), délka trasy cca 12 km, takže pohoda. Zastavili jsme se v Žichovicích na zámku, který je v současnosti asi obydlen nájemními byty.Za vesničkou se nám naskytl pěkný pohled na hrad Rábí ležící za řekou Otavou. Pochodovali jsme po nepříjemné blátivé čvachtanici asi tak 5 km k cementárně Hasit v Hydčicích. Druhá polovina trasy byla příjemnější,až na to,že po cestě nebyla bohužel žádná občerstvovna.Polední pauzy s ohýnkem jsme se dočkali na zřícenině Prácheň, kam byl namířen cíl naší cesty. Byli jsme zde jedinými turisty, a tak jsme si užívali klidu, ochutnávali paprikové produkty, grilovali různé speciality(Víťa jako obvykle nezklamal a měl svůj cestovní gril:-), např. klobásy, špekáčky, vepřové, krůtí, hermelín nebo skoro vegetariánksý balíček a specialitu - sýr na klacku.Příjemně najedení jsme dorazili do Horažďovic. Po krátké přestávce v tibetské kavárně a hospodě U Jelena jsme udělali obhlídku města a naši cestu jsme zakončili duchovně - na mši. Pak už hurá na vlak. Při přestupu si Pardál zapomněl svoji kamarádku kytaru v motovláčku. Naštěstí těsně před příjezdem rychlíku kytaru z vláčku vysvobodil:-) Pardál byl ústřední postavou dne (jako obvykle), nejenom, že platil nejvíce piv, ale věnoval třem účastníkům knihu svých básní s osobním vtipným věnováním (Pardál se nezdá:-) Dobrou náladou hýřil i Bohouš. Hned na začátku si koupil děvčata domácím prosekem:-)
Výlet byl fajn a i přes ne příliš jarní počasí jsme si ho užili.
Diskuze ↓ 23.3.2013 VÍTÁNÍ JARA NA JARNÍKU
23.3.2013 VÍTÁNÍ JARA NA JARNÍKU
V sobotu 23.3.2013 se nás sešlo 17 nadšenců, abychom vyrazili přivítat jaro na Jarník.
Bylo -7oC. Vybaveni teplým prádlem a dobrou náladou jsme nasedli do vlaku, který nás dovezl do Písku. Kolem městských hradeb a Kostela Narození Panny Marie jsme prošli ven z města a napojili se na NS Cestou drahokamů. V lesíku jsme objevili gymnastické kruhy, na kterých se Pardál, k velké radosti všech, parádně vyřádil. Dále kolem rybníku Beran, obory s daňky a muflony a chaty píseckých lesníků, na jejíž terase jsme posvačili lavor Věrky domácích koblížků, jsme stoupali k Jarníku. Víťa s Pardálem trvali na tom, že si ještě před vrcholem vykouří dýmku. Dala jim dost zabrat. Z ochozu rozhledny jsme se pokochali dálkami, které ovšem kazil lehký opar a studený vítr. Zastavili jsme se u bývalého lomu, kde se těžil živec, růženíny a jiné drahokamy. Lom je již dávno opuštěný a zaplavený vodou. Olinka s Tondou se zde pokoušeli o hromadnou rodinnou sebevraždu utonutím, leč byla taková zima, že se jim nepodařilo prolomit vrstvu ledu, a pak už jsme vyhlíželi místo na opékání donesených dobrot, většinou špekáčků. Posilněni opečeným obědem jsme se ještě zastavili v hospodě V Živci, kde jsme pivíčkem, svařáčkem, atd. spláchli mastnotu, někteří se ještě dorazili tradičně vynikající polévkou, Pardál nám k tomu zabrnkal na kytaru a Jana mu za to poprvé podržela … (k jeho velké lítosti ale pouze foukací harmoniku, protože Pardál si zapomněl vzít s sebou držák). A pak už jsme vyrazili přes rozcestí Na Provazci, Dolní Novosedly, Nad Brložnicí a Pod Sýkorkou na opuštěné a zdevastované nádražíčko ve Vrcovicích. Jelikož byla docela zima a do odjezdu vlaku zbývalo ještě hodně času, tak jsme si na nástupišti rozdělali ohýnek, u kterého jsme se ještě před odjezdem vlaku ohřáli. Konstatovali jsme, že letošní ročník vítání jara přejmenujeme z Jarníku na Zimník.Výlet jsme zakončili v Číčenicích v hotelu a restauraci U Polívků, která ovšem není hodna svého jména, protože neměli ani vývar z ponožek.
V sobotu 23.3.2013 se nás sešlo 17 nadšenců, abychom vyrazili přivítat jaro na Jarník.
Bylo -7oC. Vybaveni teplým prádlem a dobrou náladou jsme nasedli do vlaku, který nás dovezl do Písku. Kolem městských hradeb a Kostela Narození Panny Marie jsme prošli ven z města a napojili se na NS Cestou drahokamů. V lesíku jsme objevili gymnastické kruhy, na kterých se Pardál, k velké radosti všech, parádně vyřádil. Dále kolem rybníku Beran, obory s daňky a muflony a chaty píseckých lesníků, na jejíž terase jsme posvačili lavor Věrky domácích koblížků, jsme stoupali k Jarníku. Víťa s Pardálem trvali na tom, že si ještě před vrcholem vykouří dýmku. Dala jim dost zabrat. Z ochozu rozhledny jsme se pokochali dálkami, které ovšem kazil lehký opar a studený vítr. Zastavili jsme se u bývalého lomu, kde se těžil živec, růženíny a jiné drahokamy. Lom je již dávno opuštěný a zaplavený vodou. Olinka s Tondou se zde pokoušeli o hromadnou rodinnou sebevraždu utonutím, leč byla taková zima, že se jim nepodařilo prolomit vrstvu ledu, a pak už jsme vyhlíželi místo na opékání donesených dobrot, většinou špekáčků. Posilněni opečeným obědem jsme se ještě zastavili v hospodě V Živci, kde jsme pivíčkem, svařáčkem, atd. spláchli mastnotu, někteří se ještě dorazili tradičně vynikající polévkou, Pardál nám k tomu zabrnkal na kytaru a Jana mu za to poprvé podržela … (k jeho velké lítosti ale pouze foukací harmoniku, protože Pardál si zapomněl vzít s sebou držák). A pak už jsme vyrazili přes rozcestí Na Provazci, Dolní Novosedly, Nad Brložnicí a Pod Sýkorkou na opuštěné a zdevastované nádražíčko ve Vrcovicích. Jelikož byla docela zima a do odjezdu vlaku zbývalo ještě hodně času, tak jsme si na nástupišti rozdělali ohýnek, u kterého jsme se ještě před odjezdem vlaku ohřáli. Konstatovali jsme, že letošní ročník vítání jara přejmenujeme z Jarníku na Zimník.Výlet jsme zakončili v Číčenicích v hotelu a restauraci U Polívků, která ovšem není hodna svého jména, protože neměli ani vývar z ponožek.
Diskuze ↓ Vloženo 07.04.2013
Diskuze ↓ 16.3.2013 ZE ZLATÉ KORUNY DO HOLUBOVA
16.3.2013 ZE ZLATÉ KORUNY DO HOLUBOVA
Ráno v 8,45 jsme se v počtu 12 lidí sešli před nádražím. Za krásného jasného,i když trochu mrazivého počasí , jsme vlakem dojeli do Zlaté Koruny.V polovině výletu jsme na příjemném místě s ohništěm opekli buřtíky a ogrilovali maso (kdo si co přinesl).Našli jsme započatou stavbu náhonu na elektrárnu, kde ve vykutaném tunelu viseli zmrzlí ( nebo omrzlí) netopýři. Šli jsme pohodovým tempem a užívali si krásného počasí. Cestu jsme zakončili v Trio baru v Holubově:-) Tam jsme poseděli, dali si něco na posilněnou a po 17 hod. jsme opět nasedli do vlaku směr České Budějovice. Výlet se moc vydařil a všichni jsme byli spokojení, že jsme vyrazili.
Ráno v 8,45 jsme se v počtu 12 lidí sešli před nádražím. Za krásného jasného,i když trochu mrazivého počasí , jsme vlakem dojeli do Zlaté Koruny.V polovině výletu jsme na příjemném místě s ohništěm opekli buřtíky a ogrilovali maso (kdo si co přinesl).Našli jsme započatou stavbu náhonu na elektrárnu, kde ve vykutaném tunelu viseli zmrzlí ( nebo omrzlí) netopýři. Šli jsme pohodovým tempem a užívali si krásného počasí. Cestu jsme zakončili v Trio baru v Holubově:-) Tam jsme poseděli, dali si něco na posilněnou a po 17 hod. jsme opět nasedli do vlaku směr České Budějovice. Výlet se moc vydařil a všichni jsme byli spokojení, že jsme vyrazili.
Diskuze ↓ Vloženo 23.03.2013
