Diskuze ↓ 30.4. 2014 - SABAT - noční výstup na Kleť
30.4. 2014 - SABAT - noční výstup na Kleť
Diskuze ↓ Vloženo 29.05.2014
Po proudu Lužnice – z Bechyně do Týna nad Vltavou sobota 26. dubna 2014
Brzy ráno jsme vyrazili dvěma auty do Týna nad Vltavou, kde jsme přestoupili na „pražák“ autobus , ve kterém už z ČB jely Vlaďka s Mirkou. Svezli jsme se do Bechyně, kde Víťa z vyhlídky na řeku pořídil Věrce i černé Lence umělecké foto se „svatozáří“ mostního oblouku Duhy nad hlavou. Bylo to velice působivé! Ostatně kdo jiný z výpravy by se ke svatozáři hodil více? Od vyhlídky jsme sestoupili po kamenném schodišti, na kterém dovedně traverzoval hlemýžď zahradní, až k Lužnici a přes most se dostali do části obce Zářečí. V rychlosti jsme zkoukli novinky na Zářečském internetu (nástěnka u silnice) a kvalitu knih ve Veřejné zářečské necenzurované knihovně a obešli část obce, kde místním opravdu nechybí smysl pro humor. Z rozcestníku jsme se dozvěděli všechny důležité údaje směru, např. „K VAŠIM“, „K NAŠIM“, „DO HOSPODY“, a tak jsme bez problémů pokračovali dál správným směrem.
Hned u prvního přítoku Lužnice bylo jasné, že v noci hodně pršelo. Místní rybáři nám později řekli, že byla dvakrát silná bouřka a kroupy!
V kempu Hvožďany jsme nad pivem a tlačenkou zavzpomínali na krásné časy pionýrských táborů a soutěží „O zemi, kde zítra znamená již včera“, přičemž hned dva členové výpravy (Věrka a Luboš) kdysi tuto soutěž vyhráli! U Červeného mlýna na protějším břehu jsme se zaposlouchali do hučení širokého jezu a Víťa zauvažoval, jesli by ho ten rámus nebudil ze spaní, kdyby tu tedy měl spát.
Na okraji Kolodějí jsme objevili v zahrádce zvláštní fialovou kytku, kterou nikdo neznal, ani Honza! Odbočili jsme mírně z trasy a vyhledali za obcí židovský hřbitov a na romantickém místě za hřbitovní zdí rozdělali v roklině oheň na grilovačku. A to byla chvíle pro Luboše! Začal všelijak remcat a vyptával se, kdo to tady organizuje, přičemž ostatní dovedně předstírali, že jeho poznámky jsou vtipné!
U mostu přes řeku se od nás odpojily Vlaďka s Mirkou a pokračovaly směrem na chalupu, kde přespí do zítra. Za mostem jsme pak zaparkovali u sámošky na kafe a pivo a Honza podebatoval s jediným místním štamgastem o romské otázce, kterou v podstatě po půlhodinové debatě a jednom pivu vyřešili (velmi si rozuměli).
Pak se naše kroky stočily opět k řece a při procházení chatovou oblastí jsme záviděli letní pohodu - grilování, plavky a badminton, po komárech ani vidu! Sluníčko svítilo jako o život a Luboš konečně plně uplatnil své kraťasy, které měl už od rána, kdy bylo jen 8 stupňů! Na radu chatařů jsme vyšplhali do příkré stráně a tím obešli skálu u vody a pak už jsme sestupovali stále dolů k řece, až jsme konečně nalezli kapličku na soutoku Vltavy s Lužnicí. Následovalo společné foto u kapličky.
Po vystoupání k rozhledně Semenec se nám otevřel nádherný výhled na říční zákruty s atomovou elektrárnou v pozadí.
V Týně nad náměstím jsme poseděli na pivu a Víťa celou dobu dohlížel, aby se nikdo ani náhodou nepřiblížil k trampolíně, která se před časem stala v Černé v Pošumaví osudnou modré Lence (tímto Lenku, zdravíme). Ostatně Lenka nám poslala SMS z rozpálené Prahy, že za pár chvil navštíví operu Aida v Národním divadle a že nás pozdravuje. Černá Lenka sice velice přesvědčivě, leč neúspěšně „zamlžila“ o jejím doprovodu.
Výprava se vydařila báječně a po usednutí do aut a vyjetí na zpáteční cestu začaly o kapotu pleskat první dešťové kapky. To to krásně vyšlo!
Tak zase brzy ahoj se těší Radka a Luboš V.
Brzy ráno jsme vyrazili dvěma auty do Týna nad Vltavou, kde jsme přestoupili na „pražák“ autobus , ve kterém už z ČB jely Vlaďka s Mirkou. Svezli jsme se do Bechyně, kde Víťa z vyhlídky na řeku pořídil Věrce i černé Lence umělecké foto se „svatozáří“ mostního oblouku Duhy nad hlavou. Bylo to velice působivé! Ostatně kdo jiný z výpravy by se ke svatozáři hodil více? Od vyhlídky jsme sestoupili po kamenném schodišti, na kterém dovedně traverzoval hlemýžď zahradní, až k Lužnici a přes most se dostali do části obce Zářečí. V rychlosti jsme zkoukli novinky na Zářečském internetu (nástěnka u silnice) a kvalitu knih ve Veřejné zářečské necenzurované knihovně a obešli část obce, kde místním opravdu nechybí smysl pro humor. Z rozcestníku jsme se dozvěděli všechny důležité údaje směru, např. „K VAŠIM“, „K NAŠIM“, „DO HOSPODY“, a tak jsme bez problémů pokračovali dál správným směrem.
Hned u prvního přítoku Lužnice bylo jasné, že v noci hodně pršelo. Místní rybáři nám později řekli, že byla dvakrát silná bouřka a kroupy!
V kempu Hvožďany jsme nad pivem a tlačenkou zavzpomínali na krásné časy pionýrských táborů a soutěží „O zemi, kde zítra znamená již včera“, přičemž hned dva členové výpravy (Věrka a Luboš) kdysi tuto soutěž vyhráli! U Červeného mlýna na protějším břehu jsme se zaposlouchali do hučení širokého jezu a Víťa zauvažoval, jesli by ho ten rámus nebudil ze spaní, kdyby tu tedy měl spát.
Na okraji Kolodějí jsme objevili v zahrádce zvláštní fialovou kytku, kterou nikdo neznal, ani Honza! Odbočili jsme mírně z trasy a vyhledali za obcí židovský hřbitov a na romantickém místě za hřbitovní zdí rozdělali v roklině oheň na grilovačku. A to byla chvíle pro Luboše! Začal všelijak remcat a vyptával se, kdo to tady organizuje, přičemž ostatní dovedně předstírali, že jeho poznámky jsou vtipné!
U mostu přes řeku se od nás odpojily Vlaďka s Mirkou a pokračovaly směrem na chalupu, kde přespí do zítra. Za mostem jsme pak zaparkovali u sámošky na kafe a pivo a Honza podebatoval s jediným místním štamgastem o romské otázce, kterou v podstatě po půlhodinové debatě a jednom pivu vyřešili (velmi si rozuměli).
Pak se naše kroky stočily opět k řece a při procházení chatovou oblastí jsme záviděli letní pohodu - grilování, plavky a badminton, po komárech ani vidu! Sluníčko svítilo jako o život a Luboš konečně plně uplatnil své kraťasy, které měl už od rána, kdy bylo jen 8 stupňů! Na radu chatařů jsme vyšplhali do příkré stráně a tím obešli skálu u vody a pak už jsme sestupovali stále dolů k řece, až jsme konečně nalezli kapličku na soutoku Vltavy s Lužnicí. Následovalo společné foto u kapličky.
Po vystoupání k rozhledně Semenec se nám otevřel nádherný výhled na říční zákruty s atomovou elektrárnou v pozadí.
V Týně nad náměstím jsme poseděli na pivu a Víťa celou dobu dohlížel, aby se nikdo ani náhodou nepřiblížil k trampolíně, která se před časem stala v Černé v Pošumaví osudnou modré Lence (tímto Lenku, zdravíme). Ostatně Lenka nám poslala SMS z rozpálené Prahy, že za pár chvil navštíví operu Aida v Národním divadle a že nás pozdravuje. Černá Lenka sice velice přesvědčivě, leč neúspěšně „zamlžila“ o jejím doprovodu.
Výprava se vydařila báječně a po usednutí do aut a vyjetí na zpáteční cestu začaly o kapotu pleskat první dešťové kapky. To to krásně vyšlo!
Tak zase brzy ahoj se těší Radka a Luboš V.
Diskuze ↓ 26.4. 2014 - Po proudu Lužnice
26.4. 2014 - Po proudu Lužnice
Diskuze ↓ 24.4. 2014 - Obveselení jater
24.4. 2014 - Obveselení jater
Diskuze ↓ 20.4. 2014 - Veliko-noční Kleť
20.4. 2014 - Veliko-noční Kleť
Diskuze ↓ 15.4. 2014 - 35. pochod za úplňku Na návsi Vidov
15.4. 2014 - 35. pochod za úplňku Na návsi Vidov
Diskuze ↓ 12.4. 2014 - Odemykání Vltavy
12.4. 2014 - Odemykání Vltavy
Diskuze ↓ 29.3 2014 - Boží kámen.
29.3 2014 - Boží kámen.
Diskuze ↓ Vloženo 29.05.2014
Diskuze ↓ 16.3.2014 - 34. pochod za úplňku
16.3.2014 - 34. pochod za úplňku
Diskuze ↓ Vodopády sv. Wolfganga - neděle 23.2. 2014
Vodopády sv. Wolfganga - neděle 23.2. 2014
Výprava na Vyklestilku, k vodopádům sv. Wolfganga na poutní místo ke kapli Panny Marie na skále se kvůli zpátečnímu spojení uskutečnila v neděli 23. února 2014. Víťa ráno v nádražní hale důležitě postával s deskami poznámek a upozorňoval Vojtu, že tedy nebyl nahlášený! Co si z toho má vyvodit, už jsme se nedozvěděli! Při čekání na ostatní účastníky výletu nás Věrka seznámila s tragikomickou příhodu, že jim z balkónu jejich domu přes noc zmizelo pověšené prádlo, takže museli kupovat např. novou bundu…
Po krátké jízdě jsme na perónu na Včelné zahlédli Danču s Láďou, jak udiveně sledovali průjezd našeho RYCHLÍKU, který na Včelné prostě nestaví! Naštěstí okamžitě hupli do auta a průměrnou rychlostí 130 km/hod se vřítili do stanice Kaplice natolik včas, aby k nám stihli přistoupit. Sami prý celou cestu nevěřili tomu, že to stihnou. To ani my! Pan průvodčí měl menší problém nás, 21 cestujících, po kupéčkách spočítat. Tak mu dělal Víťa doprovod a označoval všechny, kdo k němu patří. Nakonec se zadařilo.
Ve Vyšším Brodě přistoupili Radek, Věrka a Janek do konečného počtu 24. Pak jsme již dojeli do naší konečné stanice Loučovice. Tady jsem se u jezu zastavili u pomníku dvou utonulých z minulého léta a připomněli si, jak křehká je hranice mezi životem a smrtí a jak neuvěřitelně v tomto místě působí zmaření dvou lidských životů… O něco ostražitěji jsme vyrazili na pouť ke skalnímu útvaru Vyklestilka. Mnozí z nás při cestě do kopce lapali po dechu, ale našli se i takoví, kteří zvládli nejen méně funět a stoupat hbitě vzhůru, ale ještě při tom souvisle vyprávět a nelapat po dechu! Taková jsme my skupina
Na vrchu většina výpravy udatně zdolala obrovité skalisko a za pomoci stupaček a úchytů jsme dobili samotný vrchol a byli odměněni pohledem do údolí pod námi. Věrka s Jankem celý den hledali na trase kešky a právě tady našli jednu z nich. Po dokochání okolní krásou jsme sestoupili dolů a vyhledali vstup do úzkého průlezu mezi seskupením balvanů. I ten několik odvážlivců pomocí různého hekání a vyjekávání zdolalo a prolezlo skrz naskrz. Byla to tak velká zábava, že někteří prolézali dvakrát i třikrát za sebou!
Potom jsme skály obešli z druhé strany, kde Mirek před tím objevil další tunely a kamennou bránu. Po nezbytném focení ze všech stran jsme zahájili sestup k vodopádům sv. Wolfganga. Víťa se mezi balvany chvíli rozmýšlel, jestli nemá napodobit Saturnina skokem do tůně a nepřistoupil ani na návrh, že nejkrásnější fotozáběry by pořídil z lišejníkového kmene malebně padlého přes potok. Dokonce se o to ani nepokusil!!
Od potoka jsme po nové asfaltové cestě pokračovali vyhledat kapli Spočinutí Panny Marie. Místo nás okouzlilo obrovskou korunou rozložitého buku a žasli jsme i nad velikostí kaple. Čekali jsme, že bude mnohem menší. Po krátké přednášce o historii tohoto poutního místa, kterou provedla Věrka, jsme ve slunečném odpoledni sestupovali podél čtrnácti zastavení křížové cesty do Vyššího Brodu, kde jsem navštívili místní výbornou cukrárnu a zakoupili různé dobroty, abychom doplnili ztracené kalorie. Krátce před tím se od výpravy oddělil Hawran s Romuš, aby u místního prodejce zakoupili plný batoh šumavského medu.
Z cukrárny jsme se ještě přesunuli na náměstí do útulné hospůdky U Candrů, kde Danča zjistila, že v cukrárně na pánském (!) WC zapomněla krokoměr, a tak jí nezbylo nic jiného, než se pro něj vrátit… Žízeň jsme uhasili kroužkovaným ležákem, či jinými nápoji. Při placení vznikl menší problém pouze s Hawranem, když zjistil, že nejspíš nemá na útratu, protože všechny peníze dal za med! Naštěstí se odněkud vynořila Romuš s hrstí bankovek a situaci zachránila. Poté jsme vyrazili na vlakovou zastávku, přičemž se od výpravy oddělili Radek, Věrka a Janek, protože měli ve Vyšáku auto.
Ve vláčku bylo poněkud těsno a když jsem dodrželi pokyn pana průvodčího, ať jdeme ve vagónu dozadu, strávili jsme patnáctiminutovku téměř bez kyslíku v malé zavřené chodbičce u nástupních dveří. Ale poslouchat se musí! Pan průvodčí s námi přišel krátce zažertovat a objasnil nám i pár nádražáckých fíglů. Člověk se prostě pořád učí…
V Rybníku jsme přestoupili na rychlík do Č.B. Obdivovali jsme, jak tiché dnešní vlaky jsou a vzpomínali na doby, kdy se jen těžko dalo krátit dlouhé chvíle povídáním se sousedem, protože by přes rachot nebylo slyšet, co kdo říká. Jo, pokrok je pokrok…
V Kaplici přestoupili do svého auta Danča s Láďou a my ostatní pokračovali do Č.B. Těsně před vystoupením z vlaku se v jednom kupé zablokovaly dveře tak, že nešly otevřít. Když jsme po vyhodnocení situace povolali Vojtu, aby dveře např. vyrval z pantů, zjistili jsme, že nejde o technickou závadu, ale že se Mírovi dokonale podařil kanadský žertík, když dveře z uličky přidržoval tak, že sám nebyl vidět! Je to kluk mazanej!
Krásně jsme si užili dnešní slunečnou neděli, tak zase brzy ahoj se těší
Radka V.
Výprava na Vyklestilku, k vodopádům sv. Wolfganga na poutní místo ke kapli Panny Marie na skále se kvůli zpátečnímu spojení uskutečnila v neděli 23. února 2014. Víťa ráno v nádražní hale důležitě postával s deskami poznámek a upozorňoval Vojtu, že tedy nebyl nahlášený! Co si z toho má vyvodit, už jsme se nedozvěděli! Při čekání na ostatní účastníky výletu nás Věrka seznámila s tragikomickou příhodu, že jim z balkónu jejich domu přes noc zmizelo pověšené prádlo, takže museli kupovat např. novou bundu…
Po krátké jízdě jsme na perónu na Včelné zahlédli Danču s Láďou, jak udiveně sledovali průjezd našeho RYCHLÍKU, který na Včelné prostě nestaví! Naštěstí okamžitě hupli do auta a průměrnou rychlostí 130 km/hod se vřítili do stanice Kaplice natolik včas, aby k nám stihli přistoupit. Sami prý celou cestu nevěřili tomu, že to stihnou. To ani my! Pan průvodčí měl menší problém nás, 21 cestujících, po kupéčkách spočítat. Tak mu dělal Víťa doprovod a označoval všechny, kdo k němu patří. Nakonec se zadařilo.
Ve Vyšším Brodě přistoupili Radek, Věrka a Janek do konečného počtu 24. Pak jsme již dojeli do naší konečné stanice Loučovice. Tady jsem se u jezu zastavili u pomníku dvou utonulých z minulého léta a připomněli si, jak křehká je hranice mezi životem a smrtí a jak neuvěřitelně v tomto místě působí zmaření dvou lidských životů… O něco ostražitěji jsme vyrazili na pouť ke skalnímu útvaru Vyklestilka. Mnozí z nás při cestě do kopce lapali po dechu, ale našli se i takoví, kteří zvládli nejen méně funět a stoupat hbitě vzhůru, ale ještě při tom souvisle vyprávět a nelapat po dechu! Taková jsme my skupina
Na vrchu většina výpravy udatně zdolala obrovité skalisko a za pomoci stupaček a úchytů jsme dobili samotný vrchol a byli odměněni pohledem do údolí pod námi. Věrka s Jankem celý den hledali na trase kešky a právě tady našli jednu z nich. Po dokochání okolní krásou jsme sestoupili dolů a vyhledali vstup do úzkého průlezu mezi seskupením balvanů. I ten několik odvážlivců pomocí různého hekání a vyjekávání zdolalo a prolezlo skrz naskrz. Byla to tak velká zábava, že někteří prolézali dvakrát i třikrát za sebou!
Potom jsme skály obešli z druhé strany, kde Mirek před tím objevil další tunely a kamennou bránu. Po nezbytném focení ze všech stran jsme zahájili sestup k vodopádům sv. Wolfganga. Víťa se mezi balvany chvíli rozmýšlel, jestli nemá napodobit Saturnina skokem do tůně a nepřistoupil ani na návrh, že nejkrásnější fotozáběry by pořídil z lišejníkového kmene malebně padlého přes potok. Dokonce se o to ani nepokusil!!
Od potoka jsme po nové asfaltové cestě pokračovali vyhledat kapli Spočinutí Panny Marie. Místo nás okouzlilo obrovskou korunou rozložitého buku a žasli jsme i nad velikostí kaple. Čekali jsme, že bude mnohem menší. Po krátké přednášce o historii tohoto poutního místa, kterou provedla Věrka, jsme ve slunečném odpoledni sestupovali podél čtrnácti zastavení křížové cesty do Vyššího Brodu, kde jsem navštívili místní výbornou cukrárnu a zakoupili různé dobroty, abychom doplnili ztracené kalorie. Krátce před tím se od výpravy oddělil Hawran s Romuš, aby u místního prodejce zakoupili plný batoh šumavského medu.
Z cukrárny jsme se ještě přesunuli na náměstí do útulné hospůdky U Candrů, kde Danča zjistila, že v cukrárně na pánském (!) WC zapomněla krokoměr, a tak jí nezbylo nic jiného, než se pro něj vrátit… Žízeň jsme uhasili kroužkovaným ležákem, či jinými nápoji. Při placení vznikl menší problém pouze s Hawranem, když zjistil, že nejspíš nemá na útratu, protože všechny peníze dal za med! Naštěstí se odněkud vynořila Romuš s hrstí bankovek a situaci zachránila. Poté jsme vyrazili na vlakovou zastávku, přičemž se od výpravy oddělili Radek, Věrka a Janek, protože měli ve Vyšáku auto.
Ve vláčku bylo poněkud těsno a když jsem dodrželi pokyn pana průvodčího, ať jdeme ve vagónu dozadu, strávili jsme patnáctiminutovku téměř bez kyslíku v malé zavřené chodbičce u nástupních dveří. Ale poslouchat se musí! Pan průvodčí s námi přišel krátce zažertovat a objasnil nám i pár nádražáckých fíglů. Člověk se prostě pořád učí…
V Rybníku jsme přestoupili na rychlík do Č.B. Obdivovali jsme, jak tiché dnešní vlaky jsou a vzpomínali na doby, kdy se jen těžko dalo krátit dlouhé chvíle povídáním se sousedem, protože by přes rachot nebylo slyšet, co kdo říká. Jo, pokrok je pokrok…
V Kaplici přestoupili do svého auta Danča s Láďou a my ostatní pokračovali do Č.B. Těsně před vystoupením z vlaku se v jednom kupé zablokovaly dveře tak, že nešly otevřít. Když jsme po vyhodnocení situace povolali Vojtu, aby dveře např. vyrval z pantů, zjistili jsme, že nejde o technickou závadu, ale že se Mírovi dokonale podařil kanadský žertík, když dveře z uličky přidržoval tak, že sám nebyl vidět! Je to kluk mazanej!
Krásně jsme si užili dnešní slunečnou neděli, tak zase brzy ahoj se těší
Radka V.
Diskuze ↓ Vloženo 24.02.2014
33. pochod za úplňku - tatarákovbraní v restauraci Apetit
Diskuze ↓ Římov - kapličky 8.2. 2014
Římov - kapličky 8.2. 2014
Diskuze ↓ OBVESELENÍ JATER – čtvrtek 6. února 2014
OBVESELENÍ JATER – čtvrtek 6. února 2014
Tentokrát se nás na degustaci ve Vinotéce U Kapličky v Tescu sešlo 8, což je lehce stoupající trend. S každou další degustací se nás sejde o jednoho člověka více … Doufám, že to tak bude pokračovat i nadále. Pokud bych počítal i Ivetu, což je také „náš člověk“, bylo by nás 9, ale ona by tam stejně musela být v práci, nezávisle na nás. Stále je to tedy převážně dámská jízda, ale díky tomu, že tentokrát šla náhodou kolem Vlaďka s dcerou Ivou a jejím přítelem na maturitní ples na Výstavišti, nebyl jsem tam úplně sám na skupinu bab, jako před týdnem. Degustovali jsme tentokrát Muškát Moravský a Zweigeltrebe rosé. Jelikož nás bylo poměrně hodně, tak na každého vyšlo jen něco málo okolo skleničky a půl vína od každého druhu, takže jsme přikoupili ještě dvě láhve Frankovky klaret, což máme několikrát vyzkoušeno, že je jedno z nejlepších vín, co zde prodávají. Degustační večer se náramně vydařil, zúčastnila se ho tentokrát i Dáda, která v této vinotéce kdysi pracovala, a maličko se „prdla“ (ostatně jako skoro každý z přítomných), takže její hlasitý smích se rozléhal téměř po celém Tescu, nejen k pobavení zvědavě nahlížejících zákazníků, ale zejména její matky, která prodává hned ve vedlejším obchodě boty. Poměrně rozjařeni jsme odcházeli až těsně před zavírací hodinou.
Tentokrát se nás na degustaci ve Vinotéce U Kapličky v Tescu sešlo 8, což je lehce stoupající trend. S každou další degustací se nás sejde o jednoho člověka více … Doufám, že to tak bude pokračovat i nadále. Pokud bych počítal i Ivetu, což je také „náš člověk“, bylo by nás 9, ale ona by tam stejně musela být v práci, nezávisle na nás. Stále je to tedy převážně dámská jízda, ale díky tomu, že tentokrát šla náhodou kolem Vlaďka s dcerou Ivou a jejím přítelem na maturitní ples na Výstavišti, nebyl jsem tam úplně sám na skupinu bab, jako před týdnem. Degustovali jsme tentokrát Muškát Moravský a Zweigeltrebe rosé. Jelikož nás bylo poměrně hodně, tak na každého vyšlo jen něco málo okolo skleničky a půl vína od každého druhu, takže jsme přikoupili ještě dvě láhve Frankovky klaret, což máme několikrát vyzkoušeno, že je jedno z nejlepších vín, co zde prodávají. Degustační večer se náramně vydařil, zúčastnila se ho tentokrát i Dáda, která v této vinotéce kdysi pracovala, a maličko se „prdla“ (ostatně jako skoro každý z přítomných), takže její hlasitý smích se rozléhal téměř po celém Tescu, nejen k pobavení zvědavě nahlížejících zákazníků, ale zejména její matky, která prodává hned ve vedlejším obchodě boty. Poměrně rozjařeni jsme odcházeli až těsně před zavírací hodinou.
Diskuze ↓ Skočický Hrad sobota 1. února 2014
Skočický Hrad sobota 1. února 2014
Únor jsme zahájili výpravou na Skočický Hrad. Ráno z ČB nás vlakem vyjelo 15, postupně přistoupila nejprve v Číčenicích tříčlenná plzeňská sekce výpravy a dále ve Vodňanech ještě Martina a spol., do skoro konečného počtu 21. Z vlaku jsme vystoupili v zastávce Pražák a začlo se ukazovat, že se díky sluníčku dělá pěkný a hlavně bezvětrný den. Ve vesničce Vitice na úpatí Skočického vrchu jsme navštívili chaloupku Kaloňových rodičů, kteří obětavě dojeli z ČB jen proto, aby nám přichystali vynikající koláčky a hrnec čaje a rozdělali v zahradním krbu oheň na opékání. Při požírání opečených klobásek nás šokoval Olda bytelným dřevěným prkýnkem, které táhnul z domova a snažil se prostírat i svůj látkový ubrousek, ale na ten už naneštěstí nezbylo dost prostoru. Rovněž jsme se dozvěděli, že pan Havránek je osobně autorem několika knih o historii zdejšího kraje.
Z Vitic jsme přes louku vyrazili směr „doubek“, který jsme po chvíli zkorigovali na směr „modříny“. To se již ke skupině přidal i Kaloň, takže nás bylo konečných 22. Se značným funěním jsme o něco později dosáhli vrcholu Skočického Hradu, kde jsme sborově zapěli vánoční koledu a náčelník nám za to rozdával figurky z vánoční kolekce, kterou o vánocích doma zřejmě někde zašantročili a náhle se objevila. A protože se rozfoukal trochu vítr, na hlavy nám při tom docela vánočně padal zmrzlý sníh z korun stromů. Samozřejmě kolovala občerstvovací placatice, kterých bylo po celý den v oběhu snad víc, než bylo samotných účastníků zájezdu. A taky svařák, kávička s mlíčkem a čaje, byli jsme vybaveni poměrně kvalitně. Z vyhlídky u „Hradu“ jsme průhledem mezi korunami stromů viděli v dálce Boubín, Bobík a Libín. Při sestupu jsme koulováním dobývali myslivecký posed č. 3 , který obsadila rodinná sekce Procházků. Nutno dodat, že posed uhájili. Cestou bylo třeba asi dvakrát nahlížet do mapy díky spletitým pěšinkám všude okolo, i přesto jsme minuli správnou odbočku a mírně – o pouhé 3 km – si zašli, až na okraj Skočic. To s námi již Kaloň opět nebyl, poněvadž se cestou odpojil a vrátil na chaloupku do Vitic. Návrat přes Krašlovice už probíhal poklidně a těsně za vesnicí nás dojel Kaloň, odvážející rodiče zpět do ČB. Na rovině mezi rybníky se trochu rozfoukalo, ale to už jsme prchali do hospůdky Na radosti na něco teplého pro zahřátí. Polévka kvalitní, míra v půllitrech přesná. Od vedlejšího stolu se občas nesly oslavné salvy, vždy při dobrém zásahu zdejších mistrů v šipkách. Bohoušek ulevil svému svědomí a náčelníkovi s Věrkou objednal po dvou frťanech, přičemž se ujišťoval, jestli tím vyřešil hrozící vytýkací dopis. V místním příšeří pak náčelník vybral železo na cestu zpět a kolem 18. hodiny jsme vyrazili k domovu. Ještě než jsme došli do hospody ve Vodňanech, se od skupiny oddělila Martina a spol., poněvadž uháněli na ples na Srubci. Při přestupu v Číčenicích se odpojila plzeňská sekce.
Po příjezdu do ČB jsme v hale nádraží krátce probrali nejbližší akce a výpravy a náčelník vybíral ze skupiny, která pojede domů jeho směrem někoho, kdo se příliš nezapojoval do ochutnávání z placatek. Koho nakonec jako řidiče vybrali, mi známo není, při vzdalování se od nádraží probíhala stále živá diskuse.
Tak zase někdy ahoj se těší Radka V.
Únor jsme zahájili výpravou na Skočický Hrad. Ráno z ČB nás vlakem vyjelo 15, postupně přistoupila nejprve v Číčenicích tříčlenná plzeňská sekce výpravy a dále ve Vodňanech ještě Martina a spol., do skoro konečného počtu 21. Z vlaku jsme vystoupili v zastávce Pražák a začlo se ukazovat, že se díky sluníčku dělá pěkný a hlavně bezvětrný den. Ve vesničce Vitice na úpatí Skočického vrchu jsme navštívili chaloupku Kaloňových rodičů, kteří obětavě dojeli z ČB jen proto, aby nám přichystali vynikající koláčky a hrnec čaje a rozdělali v zahradním krbu oheň na opékání. Při požírání opečených klobásek nás šokoval Olda bytelným dřevěným prkýnkem, které táhnul z domova a snažil se prostírat i svůj látkový ubrousek, ale na ten už naneštěstí nezbylo dost prostoru. Rovněž jsme se dozvěděli, že pan Havránek je osobně autorem několika knih o historii zdejšího kraje.
Z Vitic jsme přes louku vyrazili směr „doubek“, který jsme po chvíli zkorigovali na směr „modříny“. To se již ke skupině přidal i Kaloň, takže nás bylo konečných 22. Se značným funěním jsme o něco později dosáhli vrcholu Skočického Hradu, kde jsme sborově zapěli vánoční koledu a náčelník nám za to rozdával figurky z vánoční kolekce, kterou o vánocích doma zřejmě někde zašantročili a náhle se objevila. A protože se rozfoukal trochu vítr, na hlavy nám při tom docela vánočně padal zmrzlý sníh z korun stromů. Samozřejmě kolovala občerstvovací placatice, kterých bylo po celý den v oběhu snad víc, než bylo samotných účastníků zájezdu. A taky svařák, kávička s mlíčkem a čaje, byli jsme vybaveni poměrně kvalitně. Z vyhlídky u „Hradu“ jsme průhledem mezi korunami stromů viděli v dálce Boubín, Bobík a Libín. Při sestupu jsme koulováním dobývali myslivecký posed č. 3 , který obsadila rodinná sekce Procházků. Nutno dodat, že posed uhájili. Cestou bylo třeba asi dvakrát nahlížet do mapy díky spletitým pěšinkám všude okolo, i přesto jsme minuli správnou odbočku a mírně – o pouhé 3 km – si zašli, až na okraj Skočic. To s námi již Kaloň opět nebyl, poněvadž se cestou odpojil a vrátil na chaloupku do Vitic. Návrat přes Krašlovice už probíhal poklidně a těsně za vesnicí nás dojel Kaloň, odvážející rodiče zpět do ČB. Na rovině mezi rybníky se trochu rozfoukalo, ale to už jsme prchali do hospůdky Na radosti na něco teplého pro zahřátí. Polévka kvalitní, míra v půllitrech přesná. Od vedlejšího stolu se občas nesly oslavné salvy, vždy při dobrém zásahu zdejších mistrů v šipkách. Bohoušek ulevil svému svědomí a náčelníkovi s Věrkou objednal po dvou frťanech, přičemž se ujišťoval, jestli tím vyřešil hrozící vytýkací dopis. V místním příšeří pak náčelník vybral železo na cestu zpět a kolem 18. hodiny jsme vyrazili k domovu. Ještě než jsme došli do hospody ve Vodňanech, se od skupiny oddělila Martina a spol., poněvadž uháněli na ples na Srubci. Při přestupu v Číčenicích se odpojila plzeňská sekce.
Po příjezdu do ČB jsme v hale nádraží krátce probrali nejbližší akce a výpravy a náčelník vybíral ze skupiny, která pojede domů jeho směrem někoho, kdo se příliš nezapojoval do ochutnávání z placatek. Koho nakonec jako řidiče vybrali, mi známo není, při vzdalování se od nádraží probíhala stále živá diskuse.
Tak zase někdy ahoj se těší Radka V.
Diskuze ↓ Vloženo 31.01.2014
Obveselení jater ve vinotéce v Tescu 30. ledna 2014
Na dnešním pravidelném čtvrtečním OBVESELENÍ JATER od 17.45 hod. ve Vinotéce u kapličky v Tescu jsem trošku kazil čistě dámskou jízdu (a pak že chlapi chlastají víc než ženský ...), jelikož ale čtyři ze šesti přítomných dam byly na této akci poprvé (zbylé dvě tam chlastají pravidelně a dlouhodobě), ujal jsem se funkce someliéra a moderátora degustačního večera. Odborně jsme prochutnali Alibernet, následovaný Zweigeltrebe rosé a večer jsme zakončili Rulandským šedým. Zakončili pouze někteří ... Část skupiny se ještě vydala do francouzského bistra Magdalene na opožděný firemní vánoční večírek.
Na dnešním pravidelném čtvrtečním OBVESELENÍ JATER od 17.45 hod. ve Vinotéce u kapličky v Tescu jsem trošku kazil čistě dámskou jízdu (a pak že chlapi chlastají víc než ženský ...), jelikož ale čtyři ze šesti přítomných dam byly na této akci poprvé (zbylé dvě tam chlastají pravidelně a dlouhodobě), ujal jsem se funkce someliéra a moderátora degustačního večera. Odborně jsme prochutnali Alibernet, následovaný Zweigeltrebe rosé a večer jsme zakončili Rulandským šedým. Zakončili pouze někteří ... Část skupiny se ještě vydala do francouzského bistra Magdalene na opožděný firemní vánoční večírek.
Diskuze ↓ Vloženo 22.01.2014
Tvrz Liderovice a zřícenina hradu Borotín – sobota 18. ledna 2014
Poměrně vysoký počet účastníků (26) druhé lednové výpravy tentokrát na Táborsko sice potěšil srdce náčelníkovo, leč způsobil i drobnější komplikaci, za kterou jsem, mimo další ústrky a posměšky, byla po zásluze potrestána sepsáním těchto řádků. Neznajíc totiž všechny účastníky zájezdu, se v zastávce Nasavrky podařilo mě a Radce - zabrané do velmi důležité diskuze - přehlédnout již vystupující spoluputovníky a přejet o jednu zastávku dále do Balkovy Lhoty. Naštěstí žijeme v době protkané neviditelnými sítěmi mobilních spojení a tak po krátké telefonické konzultaci s náčelníkem jsme se vydaly směr Liderovice, z jiné strany než celá skupina. Cesta nám velmi příjemně ubíhala, zprvu i sluníčko svítilo, teplo bylo, ptáci zpívali - zkrátka leden jak má být. Rozhodně byla naše nečekaná samostatná cesta bez komplikací, což se zřejmě nedá říci o základní skupině jdoucí z Nasavrk. Sice se nám s Radkou, díky našemu nedopatření, nedostalo potěšení seznámit se s touto vískou, ale musí být skutečně rozsáhlá a nepřehledná, jelikož se našim druhům prý podařilo asi dvakrát sejít z cesty. I přes tyto nečekané komplikace jsme se zase šťastně všichni sešli, a protože se mezitím krásné počasí schovalo za příkrov inverzní mlhy, rozdělali jsme oheň a ohřívali sebe i buřty.
Prošli jsme Liderovicemi a vydali se na zříceninu hradu Borotín. Nezbytné hromadné focení jen zdržovalo nedočkavé jedince, těšící se už už vystoupat strmý svah k hradu. Pak se ukázalo, že je nehnala touha po zajímavostech české historie, ale zápal pro geocasching. Přiznávám, že i já jsem se k těmto jedincům přidala. Mohu tedy zodpovědně říci, že zdi hradu Borotín a jeho sklepení , kde jsme kešku intenzivně hledali, jsou skutečně zajímavé, s dalšími dojmy z hradu vás ovšem neseznámím. Jen letmo jsem zaznamenala, že si nás na bujném oři přijel zkontrolovat majitel či snad správce hradní zříceniny.
Další cesta vedla směr Sudoměřice, přes les důvtipně nazvaný Černý. Vzhledem k zatažené obloze, stálé mlze a pozdnímu odpoledni to bylo jméno příhodné a na rozcestí osvětlovaly tmavý les jen rozsvícené svíčky u kapličky AveMaria.
Na Sudoměřickém nádraží jsme dojedli a dopili poslední zbytky zásob. Při příjezdu vlaku jsme si s Radkou musely vytrpět další posměch a narážky na naše dopolední drobné intermezzo a několik výletníků nás neustále kontrolovalo a hlídalo, abychom náhodou nezapomněly nastoupit a poté i vystoupit z vlaku v Táboře. Při přestupu v Táboře jsme díky Honzovi Procházkovi (přezdívanému Pendolíno) jedoucímu z Prahy měli zajištěná volná kupé – velmi milý komfort, na který zejména na Táborsku nejsme zvyklí.
sepsala Olinka
Poměrně vysoký počet účastníků (26) druhé lednové výpravy tentokrát na Táborsko sice potěšil srdce náčelníkovo, leč způsobil i drobnější komplikaci, za kterou jsem, mimo další ústrky a posměšky, byla po zásluze potrestána sepsáním těchto řádků. Neznajíc totiž všechny účastníky zájezdu, se v zastávce Nasavrky podařilo mě a Radce - zabrané do velmi důležité diskuze - přehlédnout již vystupující spoluputovníky a přejet o jednu zastávku dále do Balkovy Lhoty. Naštěstí žijeme v době protkané neviditelnými sítěmi mobilních spojení a tak po krátké telefonické konzultaci s náčelníkem jsme se vydaly směr Liderovice, z jiné strany než celá skupina. Cesta nám velmi příjemně ubíhala, zprvu i sluníčko svítilo, teplo bylo, ptáci zpívali - zkrátka leden jak má být. Rozhodně byla naše nečekaná samostatná cesta bez komplikací, což se zřejmě nedá říci o základní skupině jdoucí z Nasavrk. Sice se nám s Radkou, díky našemu nedopatření, nedostalo potěšení seznámit se s touto vískou, ale musí být skutečně rozsáhlá a nepřehledná, jelikož se našim druhům prý podařilo asi dvakrát sejít z cesty. I přes tyto nečekané komplikace jsme se zase šťastně všichni sešli, a protože se mezitím krásné počasí schovalo za příkrov inverzní mlhy, rozdělali jsme oheň a ohřívali sebe i buřty.
Prošli jsme Liderovicemi a vydali se na zříceninu hradu Borotín. Nezbytné hromadné focení jen zdržovalo nedočkavé jedince, těšící se už už vystoupat strmý svah k hradu. Pak se ukázalo, že je nehnala touha po zajímavostech české historie, ale zápal pro geocasching. Přiznávám, že i já jsem se k těmto jedincům přidala. Mohu tedy zodpovědně říci, že zdi hradu Borotín a jeho sklepení , kde jsme kešku intenzivně hledali, jsou skutečně zajímavé, s dalšími dojmy z hradu vás ovšem neseznámím. Jen letmo jsem zaznamenala, že si nás na bujném oři přijel zkontrolovat majitel či snad správce hradní zříceniny.
Další cesta vedla směr Sudoměřice, přes les důvtipně nazvaný Černý. Vzhledem k zatažené obloze, stálé mlze a pozdnímu odpoledni to bylo jméno příhodné a na rozcestí osvětlovaly tmavý les jen rozsvícené svíčky u kapličky AveMaria.
Na Sudoměřickém nádraží jsme dojedli a dopili poslední zbytky zásob. Při příjezdu vlaku jsme si s Radkou musely vytrpět další posměch a narážky na naše dopolední drobné intermezzo a několik výletníků nás neustále kontrolovalo a hlídalo, abychom náhodou nezapomněly nastoupit a poté i vystoupit z vlaku v Táboře. Při přestupu v Táboře jsme díky Honzovi Procházkovi (přezdívanému Pendolíno) jedoucímu z Prahy měli zajištěná volná kupé – velmi milý komfort, na který zejména na Táborsku nejsme zvyklí.
sepsala Olinka
Diskuze ↓ 32. úplněk restaurace U Lucie 16.1. 2014
32. úplněk restaurace U Lucie 16.1. 2014
Diskuze ↓ Svojšice a Kašovice 4.1. 2014
Svojšice a Kašovice 4.1. 2014
